YMLADRIS: All on-going sexual relationships in Mosuo culture are called "walking marriages." These bonds are "based on mutual affection."[8] When a Mosuo woman or man expresses interest in a potential partner, it is the woman who may give the man permission to visit her. These visits are usually kept secret, with the man visiting the woman's house after dark, spending the night, and returning to his own home in the morning.[9] Mosuo women and men can engage in sexual relations with as many partners they wish.[11]

While a pairing may be long-term, the man never lives with the woman's family, or vice versa. Mosuo men and women continue to live with and be responsible to their respective families. The couple do not share property. The father usually has little responsibility for his offspring.[9] "It is the job of men to care more for their nieces and nephews than for their own children."[4]

CHIRURGUS: Myslím, že model "Já tě miluju, tak budeš dělat co já chci abys mi neublížil" neodpovídá tomu, co ve skutečnosti opravdu častý (protože logický) je. A to sice "Já tě miluju a teď tě upozorňuju, že to, co právě děláš, se mi nelíbí/ubližuje mi to."
To, že někoho miluju, neznamená, že ho automaticky přijímám s čímkoliv, co koná, co si zamane. Jedno řešení je sdělit svoje připomínky. Druhý řešení je hledat novýho člověka. To první je ale efektivnější, protože pokud pokaždý, když partner udělá něco, s čím nesouhlasím, ho opustím, tak nikdy s nikým nevydržím. Nejsme média. Děláme chyby. Xkrát můžeme šlápnout vedle a udělat něco, co tomu druhýmu ublíží. A pokud chceme v tom vztahu zůstat, tak se musíme z těch chyb učit.
Samozřejmě pokud někdo toho partnera nesmyslně omezuje, pak to asi časem na to dojede. Pokud máš na mysli tyto extrémní případy, pak souhlasím. Ale já ve svým okolí například nevím ani o jednom takhle extrémním případu.

_BENNY: Jasně, tam je to co já nechápu. Jeden chce k moři a druhej do hor - tzn, budem dělat kompromis. Pokud pojedem do hor, bude nasranej ten, co chtěl k moři a naopak, pokud to celý zrušíme a pojedem do tundry, tak budou nasraný oba... proč se nedomluvit a neject každý tam kam chce? Vždyť je LOGICKÉ aby člověk dělal to co chce a ne to, co chce jeho partner. To neni že na toho druhého házíš bobek, to je respektování jeho individuality. Hátzet na druhého bobek je právě to - ty pojedeš tam, kam chci já.
Nedávno sem byl v Ikee a slyšel sem od procházejícího páru "...přece nebudu mít v obejváku něco, co se líbí tobě." Odpověď byla jen "Promiň miláčku". To co sem teď popsal je kompromis tak, jak ve skutečnosti funguje. Jeden prostě ustoupí. Neexistuje cesta mezi. Když chci jíst špagety a moje partnerka brambory, tak si každej uvaříme svoje a nebudem přece druhýmu kazit večeři tim, že uvaříme knedlíky, nebo toho druhýho nedej bože nutit do žraní něčeho, co nechce.
Vztah, kde jeden omezuje druhého nemá nic společného s láskou a zamilovaností, ale s hysterií.

_BENNY: ja jsem vlastne takovy vztah taky mela, ze jsme se s dotycnym vidali jen obcas, kdyz se to seslo a me vzdycky mezitim co jsme se nevideli hralo ze takovyho skvelyho cloveka znam a ze vim ze mne tam ekde kde zrovna je taky ma rad. ale uznavam, to je trochu nestandardni a nenaplni to uplne celou potrebu po partnerstvi...

CHIRURGUS: Ty seš nějakej chytrej s těma procentama. Máš na to nějakej průzkum? :)
Ona by ta diskuse měla vyšší úroveň, kdyby se nezjednodušovalo stylem "žárlivost je vlastně sobectví, potažmo hysterie, potažmo svěrací kazajky pro všechny..."
Můžu cejtit nejistotu a strach jen jako nepatrný píchnutí u srdce a za chvíli je to pryč. Žádný dušení v sobě a pak superhádky. Si do toho promítáš asi nějaký svoje vlastní zkušenosti :)

CHIRURGUS: ale to je prece normalni. chci byt s dotycnou, ona chce jet k mori, ja do hor, takze bud budeme pritomnost travit spolecne a vymyslime nejaky kompromis ( = oba se vzajemne omezime, brr), anebo si kazdy pojedeme kam chceme a na toho druheho hodime bobek. a co teprve spolecna domacnost... vztah bez zadneho omezovani se kohokoliv si prave dovedu predstavit jen tak, ze pujde o platonickou lasku.

FRONEMA: Ja som zazival silnu ziarlivost a pod nou bol hlavne strach a neistota. Pre mna najdolezitejsie uvedomenie je : celou tou ziarlivostou si robim zle hlavne sam. (nehovoriac o dramatach ktore pri tom vznikaju) Preco sa mam kopat do zadku? Preco sa mam citit nanic, ked zivot druheho cloveka nie je moja starost aj ked snim zijem. Druhy clovek nie je moj majetok, nie je to vec a hlavne nemam absolutne ziadne pravo od niekoho ziadat aby robil nieco ako ja chcem (v podstate je to absolutne detska strategia kopania noziciek - bude to podla mna) . Ja mozem zmenit akurat seba a robit rozhodnutia za seba.

Co sa tyka detstva, ja som mladsie dieta, takze ja som bol mazel - brat si to "odsral" ale co je podstatne odsral si to vtedy, teraz je spokojnejsi/samostatnejsi ja som sa tie veci naucil tazsou cestou dost neskor. (u deti ide imho o pozornost, kedy starsie dieta ju dostava najprv od oboch rodicov, ako dojde mladsie tak ta pozornost sa presmeruvava a starsie ju pocituje ako hrozbu)

_BENNY: Protože ten pocit ohrožení vychází ze subjetivního pocitu jednotlivce a jeho dopadem je omezení někoho druhého, nebo usměrnění jeho chování. Nejlepší způsob jak někoho milovat rozhodně netkví v tom, nutit ho do něčeho co nechce, nebo ho zkoušet směřovat jiným směrem než chce žít. Krom toho, láska jako taková, ten obdiv a věci s tím spojené by měli člověka spíš nasměrovat k tomu, aby partnera podporovat v tom co chce. Ne k tomu co chci já.... I když ten model "Já tě miluju, tak budeš dělat co já chci abys mi neublížil" je mnohem častější...