MALA_MISIA: Jak už tu zaznělo, ideální je nastavit si všechno tak, aby byla spokojenost na obou stranách, nedělat si násilí, protože někdo někde psal/říkal, že... Člověk je z toho pak zbytečně otrávený a frustrovaný, a když je nespokojený rodič, nemůže být spokojené ani dítě, čímž se prohlubuje nespokojenost rodiče a vzniká začarovaný kruh :-)
Když jsem si s prvním dítětem (a s problémy s kojením) pozvala laktační poradkyni, nejlepší obecná rada, kterou mi dala (a vlastně vůbec nejlepší rada, co jsem kdy dostala), byla: Dělejte si všechno po svém tak, jak je to příjemné pro vás a pro vaše miminko. Dokud jsem se podle ní řídila, bylo všechno ok. Jakmile jsem se od ní odklonila, třeba na popud knížek nebo článků, nebo i pod nátlakem rodiny, necítila jsem se úplně dobře a dítě většinou řvalo (typický je příklad s nočníkem, když se prababičky při každé návštěvě nejvíc zajímaly, jestli už dítě chodí na nočník, po čase jsem prostě nevydržela a měla pocit, že bych s tím asi měla něco dělat, a bylo to vlastně úplně zbytečné; u druhé dcery jsem nic nehrotila a prošlo to všechno daleko snáz a přirozeněji).
Ke konkrétním dotazům:
Nošení - u první jsem střídala nošení a kočár podle situace, nálady, terénu... Obě další děti v šátku strávily valnou většinu dne, aspoň zezačátku, tak do tří měsíců. Umožnilo mi to mít je u sebe, a zároveň zvládnout všechny ostatní činnosti. Naštěstí tam byly spokojený, většinou v tomhle věku pobyt v šátku celý prospaly. Tak od třičtvrtě roka (zhruba) jsem nošení začala střídat s golfkama. Syna od nějakých 8 měsíců nosím minimálně kvůli zádům, u holek mě nebolely, teď jo :-/
Dudlíky - první dítě dudlík mělo, rušili jsme ho asi ve 2,5 letech, když se uklidnila situace z přijetí sourozence. Druhé dítě dudlík mělo asi do půl roka, pak se ze dne na den rozhodlo, že dudlík je největší zlo, a už ho nechtělo (palcem ho nenahrazovalo). Třetí zatím dudlá, má ho hlavně na spaní nebo na krizové situace.
Režim - s prvním v podstatě žádný nebyl, hodně jsme jezdily na návštěvy ke kamarádkám s dětma nebo ony k nám, nebo společně na výlety, spala i jedla, když se jí chtělo, s příkrmama se to trošku ustálilo, aspoň to jídlo bylo v přibližně stejnou dobu. U dalších dětí jakýs takýs režim byl díky potřebám těch starších, a co chodí děti do školky, je to prostě dané, musíme v nějakou dobu vstát, aby byly ve školce včas, a taky musej v určitou hodinu do postele.
Jo a k tomu pláči - u první si pamatuju, jak jsem byla vždycky úplně vnitřně rozklepaná, když plakala a já nevěděla proč. Asi jsem postupem času nějak otupěla, u dalších jsem to neměla.