EWICZZZKA: To jsi napsala hezky.
Jeste k tomu celemu, me vzdy hrozne mrzi, jak casto ctu, jak si neco matky vycitaji. Ze neudelaly tohle, tamhleto, ze kvuli tomuhle jsou urcite spatne matky a ze by si jejich dite urcite zaslouzilo neco lepsiho. Snazim se hodne s tou vinou pracovat - proste si nevycitam, ze obcas na dite zarvu, ze je nekdy serie situaci, ktere se nevyvinou nejlepe. Nebojim se mu rict, co me k tomu vedlo, co dela jeho chovani s mymi pocity, jak ja se citim a rict, proc se chovam tak, jak se chovam. Model obetovat se pro dite, ze vsech sil se snazit mu dat modre z nebe, udelat to tak, aby idealni dite nikdy nebrecelo, to podle me neni nejlepsi cesta - myslet i na to, ze ja tady jsem a mam sve potreby, ktere by zase na oplatku dite melo respektovat.
A jak uz tu zaznelo, brat dite jako partnera nebo partaka, na kterem taky lezi zodpovednost. To je mnohem snazsi s tim, jak roste. Hodne jsem si to uvedomila v momente, kdy sel syn do skolky. Najednou je tam sam za sebe, najednou prisel moment, kdy bude delat chyby, za ktere bude nest zodpovednost on. Nevytvaret na nej tlak, aby se choval tak, jak ja chci, ale aby nasel tu cestu, kterou on chce. Necekat, ze vsechno pujde snadno..
Nejak jsem se do toho nejspis zamotala a patlam pate pres devate