Já si navíc nemyslím, že by to bylo trvalé ani v rámci jednoho člověka - a to ani jako je Majka. Protože když se člověk nachází v nějaké fázi, je přesvědčený, že to je jediné možné a že to tak je. Jenže pak se může stát, že se to změní vlivem okolností, hormonů, čehokoliv a najednou je člověk zmaten. Býváme nakloněni tomu myslet si, že "to tak vlastně bylo vždycky, jen jsme si toho nevšimli", ale co když ne, co když to opravdu bylo předtím jinak a teď jinak a to všechno je jen součást nás samých a našeho vývoje? Když jsme děti, vnímáme svět jinak, než v pubertě a pak zase jinak, než v dospělosti nebo ve stáří, průběžně se proměňujeme - není to identita, ale integrita, co nás drží pohromadě - nejsme pořád ti samí a přitom jsme to my.