Koukám, že jsem jedna z mála, kdo měl a má se svým otcem vztah naveskrz pozitivní.
V dětství byl pro mě táta bůh, nedá se formulovat jinak, měla jsem ho asi radši než mámu. Moje máma je na rozdíl od táty chladnější, neumí tolik projevovat lásku, zatímco pro svého tátu jsem byla princezna, miloval mě, dával mi to najevo, věnoval se mi, hrál si se mnou, podnikal se mnou věci, všude mě bral sebou. Táta byl můj středobod světa. Nutno říct, že můj otec je nesmírně charismatický chlap, který to zejména úžasně umí s dětma - vždycky se za ním táhli fakani z celé vesnice. :-D
V pubertě jsme se teda hádali jako koně, neboť jsme oba poněkud cholerici a máme velmi podobnou povahu, takže to bylo poměrně italské - vzpomínám si, jak mě jednou otec tak rozčílil, že jsem musela vzít hrníček a třísknout s ním přes celou kuchyň, abych si trochu ten bezmezný vztek na něj vybila. :-) Nicméně rádi jsme se měli pořád. Ani v dospívání mě neopustilo vědomí, že mám tátu, který by pro mě udělal cokoli na světě. Neváhal ve tři ráno vstát z postele a dojet pro mě, když jsem se po cestě z nočního klubu začala sama ve městě bát. :-) Neváhal na Silvestra sednout do auta a jet dvě stě padesát kilometrů, aby mě odvezl se zraněnou nohou z hor.
Vždycky jsem na tátovi obdivovala jeho neskutečnou pracovitost, jeho optimismus, energii. Je to strašně praktický člověk, který ovládá prakticky každou manuální činnost - takže nám pomáhá se vším, kde s mým intelektuálně zaměřeným manželem nelze příliš počítat. :-) Samozřejmě má i špatné vlastnosti, například sklon brblat a mrzoutit, který se, jak stárne, pochopitelně zhoršuje, ale jeho klady to hravě převáží.
Řekla bych, že ačkoliv jsem celý život měla různé osobní problémy a mindráky, tak s jedním jsem nikdy neměla problém, a to byl zdravý a pohodový vztah k mužům, a za to rozhodně vděčím svému tátovi. Nemluvě už o tom, že dneska je to báječný a zbožňovaný dědeček mých dvou malých synů.
Díky za tuto diskusi, tento elaborát mi znovu pomohl si uvědomit, jak prima mám tátu a jaké to mám štěstí. :-)