MATEEJ: vlastně obojí zároveň, třeba chtěl abych chodila pořádně oblíkaná abych nenastydla - na jednu stranu dítě tak od doby co chodí do školy chápe proč to po něm obecně chtějí ale nesnáší že to tak musí být zrovna teď. cítila sem, že rodiče maj obecně pravdu a že co chtěj je rozumný, jen mně štalo, že nechápou že to zrovna teď nešlo a nebo že zrovna teď v danou chvíli je to pitomost :)
Třeba mi nikdy nepřikazovali kdy mám být večer doma, když sem začla randit z klukama, bylo celkem jedno do kdy sem venku, jen když splním svoje povinnosti (uklizeno, naučeno) což pak vedlo k pocitu že se o mně v tomhle směru nebojí. o kamarádky se jejich rodiče báli a tak mi to občas bylo líto :)
Takže na to žádný obecný pravidlo není, musí se to přizpůsobovat vždycky tý situaci, nebýt absolutně striktní, s mantinely se občas má hnout, ale zároveň tam ty mantinely mají být :) základ je ty děti jen nekontrolovat, nepeskovat, neříkat jen tohle ano a tohle ne, ale mluvit s nima o jejich světě, znát je a dát se jim taky poznat :) imho :)

MATEEJ: no, a podle me navic budou kazda jina ;)
oddeleni se a vymezeni je dulezita soucast rustu, jako protrely lisak si jiz tou tobou urcite nechas s klidem anglicana vynadat do nevimceho, aniz by ses primarne urazil a nezpozoroval skutecne jadro problemu. ..
jedna vec jsou lokalni hadky, druha vec globalni dlouhotrvajici moralni vytky deti rodicum
musis se rozhodnout, jestli budes spis ferovej a prisnej, nebo diskuter a liberalni rodic
nezapominej, ze deti nejsou jen mazlicci, mnohdy jsou protreli az beda, a jen zkousej kam je to pusti - pamatuju si par takovych chladnokrevnych momentu sama, spolu s vyrazem naprosteho nevinatka ktere si neuvedomuje co cini.
asi me rozeznavat dobro od zla naucili az prilis dobre ... ;]]]]

MATEEJ: k tvé původní otázce - těžko dostaneš univerzální recept... jsou děti, co si stěžujou na příliš tolerantní výchovu (že v jejich očích hraničila s nezájmem), a jsou děti, co si stěžujou na příliš přísnou výchovu (že zas nemohli volně ani dýchat...)

ale myslím, že všichni, kdo mají nebo měli k otci dobrý vztah, se asi shodnou na jedné jediné základní věci - že jim vždycky dával najevo, že je má rád.
Což je někdy pro chlapa hrozně těžký...

Koukám, že jsem jedna z mála, kdo měl a má se svým otcem vztah naveskrz pozitivní.

V dětství byl pro mě táta bůh, nedá se formulovat jinak, měla jsem ho asi radši než mámu. Moje máma je na rozdíl od táty chladnější, neumí tolik projevovat lásku, zatímco pro svého tátu jsem byla princezna, miloval mě, dával mi to najevo, věnoval se mi, hrál si se mnou, podnikal se mnou věci, všude mě bral sebou. Táta byl můj středobod světa. Nutno říct, že můj otec je nesmírně charismatický chlap, který to zejména úžasně umí s dětma - vždycky se za ním táhli fakani z celé vesnice. :-D

V pubertě jsme se teda hádali jako koně, neboť jsme oba poněkud cholerici a máme velmi podobnou povahu, takže to bylo poměrně italské - vzpomínám si, jak mě jednou otec tak rozčílil, že jsem musela vzít hrníček a třísknout s ním přes celou kuchyň, abych si trochu ten bezmezný vztek na něj vybila. :-) Nicméně rádi jsme se měli pořád. Ani v dospívání mě neopustilo vědomí, že mám tátu, který by pro mě udělal cokoli na světě. Neváhal ve tři ráno vstát z postele a dojet pro mě, když jsem se po cestě z nočního klubu začala sama ve městě bát. :-) Neváhal na Silvestra sednout do auta a jet dvě stě padesát kilometrů, aby mě odvezl se zraněnou nohou z hor.

Vždycky jsem na tátovi obdivovala jeho neskutečnou pracovitost, jeho optimismus, energii. Je to strašně praktický člověk, který ovládá prakticky každou manuální činnost - takže nám pomáhá se vším, kde s mým intelektuálně zaměřeným manželem nelze příliš počítat. :-) Samozřejmě má i špatné vlastnosti, například sklon brblat a mrzoutit, který se, jak stárne, pochopitelně zhoršuje, ale jeho klady to hravě převáží.

Řekla bych, že ačkoliv jsem celý život měla různé osobní problémy a mindráky, tak s jedním jsem nikdy neměla problém, a to byl zdravý a pohodový vztah k mužům, a za to rozhodně vděčím svému tátovi. Nemluvě už o tom, že dneska je to báječný a zbožňovaný dědeček mých dvou malých synů.

Díky za tuto diskusi, tento elaborát mi znovu pomohl si uvědomit, jak prima mám tátu a jaké to mám štěstí. :-)