TRISSIE: S vlivem genetiky na naši osobnost bych to taky nepřeháněl, spíš si myslím, že je důležitější ten vzorec chování, který se nám v raném mládí otiskne od rodičů, takže pak máme silné tendence uvažovat nebo jednat jako oni. Ale to je zase věc, kterou lze v pozdějším věku odpozorovat a eliminovat, pokud máme dojem, že bychom takovým jednáním opakovali chyby našich rodičů.

na hovno, 17 let jsem ho neviděl a ještě mi dluží na výživném....

BILY: Tak v tom pripade sem asi fakt dement)))

Á, v podstatě jsem chtěla napsat "můj otec je debil", ale nebylo by to spravedlivé. Můj otec je srab, ale vzhledem k svému pokročilému věku jsem mu již odpustila.

jako děcko tatínkova cerka, učil mě "svět", jak se říká "bral mě s sebou", a vychovával k myšlení (čehož dneska možná lituje). dospívání problémové, není to zrovna vroucí člověk, a rozumově přijímat puberťáka dost dobře nejde. tak mě prostě nebral. když jsem se rozhodla vrátit se dom a na školu polkl křivdu a podpořil to. dneska přes spousty let rozporů pracujem v podobné profesi, přejala jsem jeho morální kodex, smysl pro humor, strohý vkus, a naštěstí v genech i tupější emoce, takže s ním vycházím snáz než brácha. chápu že pro mě chce jen dobré, bohužel o tom máme rozdílné představy. obracím se něj když si nevím rady se záležitostmi pro které mi chybí informace nebo zkušenosti, pomůže mi s řešením jakýchkoli technických problémů, ovšem nepodpoří v ničem co není "rozumné" (co se neshoduje s jeho představama). tzn je vstřícný, ale ne laskavý. uvítala bych kdyby krom obsáhlých a bezesporu přínosných výkladů někdy přistoupil k dialogu, při kterém by "otevřel uši". na to byl ovšem vždy příliš stár .)

moje výtky s ohledem na cíl diskuze: byla bych ráda kdyby mě otec dokázal podpořit i v oblastech kde se neshodnem, pomohl mi v cestě za něčím s čím se sám neztotožňuje. kdyby vnímal moje názory jako moje názory, ne jako výzvu k seberealizaci. kdyby v mých skoro třiceti kapituloval na direktivní výchovu. kdyby upustil od své metodiky negativní motivace (neustálé konstruktivní kritiky), a byl ochotný ocenit i ne-zcela-dokonalý úspěch .) nevadí mi tolik že mi nedává dárky k vánocům, narozeninám, ale výhradně za zásluhy, ovšem občas by mi mohl pomoct čistě proto, že je toho zapotřebí, a že má k tomu prostředky. prostě trocha citu by se taky vešla .) a vztah máme asi vyrovnaný, když mezi ním a mými partnery neshledávám žádné zásadní podobnosti či opačnosti ;)

KATERINA: A když tě takhle vedl k tomu, abys byla taková nebo maková, už TEHDY jsi chápala, že je to pro tvoje dobro a že na jeho radách asi něco bude, nebo ti to TEHDY přišlo jako pruda a že tomu táta nerozumí?

LUCCHA: To asi jo, měl tam bejt smajlík :-). Nicméně ve chvíli, kdy se tyto dobré rady či příkazy neustálým opakováním vyprázdní (ale přesto jsou opakovány dál, a to i potomkům, kteří jsou už ve věku, kdy mají vlastní hlavu), tak se šikanou stanou (i když asi přesnější termín je buzerace, šikana je přecejen něco jinýho).

MATEEJ: to jo, to tam taky vždycky bylo, vedl a často tlačil mně k tomu abych byla odvážnější, víc se učila, míň se flákala... špínu za nehty provázely výkřiky "to seš holčička?!" a co se týče partnerů tak často říkal "ten kluk terýho přivedeš domů bude bílej jako sníh" -takže jsem přirozeně jako malá letěla na černochy a araby :D Měli jsme přirozeně hromadu neshod a vím že se často proti mý vůli snažil "aby ze mně něco bylo". Ale vím, že to bylo z lásky a naštěstí se to nikdy nepřeklopilo do nějaké zlé šikany. Jde o to, že sem věděla, že mně chtěl dobře vychovat, ale zároveň mi věřil a vždycky sem věděla, že mně bude milovat ať se stane cokoli, ať provedu cokoli. Láska rodiče nejde proti tomu, že dítěti přikazuje a zakazuje a k něčemu ho vede :) Můžeš svým dcerám za něco hubovat, ony budou vědět, že tudy cesta nevede a přesto vědí že to děláš protože je miluješ :)

MATEEJ: no jo, ale to používáš trošku moc silný slova :-)

LUCCHA: Mám na mysli za takovým tím "uč se, do vosmi buď doma, myj si ruce, zdrav, ten kluk se pro tebe nehodí" apod.

KATERINA: Dík za příspěvek. :-) Jenom mě tak napadá, že za rodičovskou šikanou a prudou se mnohdy skrývá právě to, že chtějí pro svého potomka to nejlepší.

MATEEJ: generačně kolem dvacítky, tak odpovídám :)
To co pro mně bylo na vztahu s mým tátou nejdůležitější, tak to byl takový ten pocit bezpodmýnečnýho přijetí a lásky. Měli jsme přirozeně i spoustu neshod a hádek, ale ať se dělo cokoli, věděla jsem, že mně vždycky bude absolutně milovat a chtít pro mně to nejlepší bez ohledu na to jak hodná/šikovná/chytrá/hezká/whatever budu. To je asi něco co by měli ideálně dávat oba rodiče, u nás tohle uměl spíš táta a budu mu za to asi vždycky vděčná. A co si budem nalhávat, vztah k otci vždycky ovlivňuje i vztahy k partnerům v romantických vztazích a k dalším mužům obecně, asi hledáme u mužů ty dobré vlastnosti co měli otcové a také se snažíme vyhnout tomu, co se nám u našich rodičů nelíbilo (pominu li patologické vztahy kde holu otec mlátil a ta si pak najde i násilnického partnera....)

TRISSIE: Můj otec to dávat najevo moc neuměl, a třebaže jsem tím nebyl nijak citově deprivován, myslím si, že jsem se to podle jeho vzoru nenaučil ani já a že mě to dost negativně ovlivnilo při navazování vztahů s ostatními lidmi (zejména partnerských).