TRISSIE: S vlivem genetiky na naši osobnost bych to taky nepřeháněl, spíš si myslím, že je důležitější ten vzorec chování, který se nám v raném mládí otiskne od rodičů, takže pak máme silné tendence uvažovat nebo jednat jako oni. Ale to je zase věc, kterou lze v pozdějším věku odpozorovat a eliminovat, pokud máme dojem, že bychom takovým jednáním opakovali chyby našich rodičů.

na hovno, 17 let jsem ho neviděl a ještě mi dluží na výživném....

BILY: Tak v tom pripade sem asi fakt dement)))

Á, v podstatě jsem chtěla napsat "můj otec je debil", ale nebylo by to spravedlivé. Můj otec je srab, ale vzhledem k svému pokročilému věku jsem mu již odpustila.

jako děcko tatínkova cerka, učil mě "svět", jak se říká "bral mě s sebou", a vychovával k myšlení (čehož dneska možná lituje). dospívání problémové, není to zrovna vroucí člověk, a rozumově přijímat puberťáka dost dobře nejde. tak mě prostě nebral. když jsem se rozhodla vrátit se dom a na školu polkl křivdu a podpořil to. dneska přes spousty let rozporů pracujem v podobné profesi, přejala jsem jeho morální kodex, smysl pro humor, strohý vkus, a naštěstí v genech i tupější emoce, takže s ním vycházím snáz než brácha. chápu že pro mě chce jen dobré, bohužel o tom máme rozdílné představy. obracím se něj když si nevím rady se záležitostmi pro které mi chybí informace nebo zkušenosti, pomůže mi s řešením jakýchkoli technických problémů, ovšem nepodpoří v ničem co není "rozumné" (co se neshoduje s jeho představama). tzn je vstřícný, ale ne laskavý. uvítala bych kdyby krom obsáhlých a bezesporu přínosných výkladů někdy přistoupil k dialogu, při kterém by "otevřel uši". na to byl ovšem vždy příliš stár .)

moje výtky s ohledem na cíl diskuze: byla bych ráda kdyby mě otec dokázal podpořit i v oblastech kde se neshodnem, pomohl mi v cestě za něčím s čím se sám neztotožňuje. kdyby vnímal moje názory jako moje názory, ne jako výzvu k seberealizaci. kdyby v mých skoro třiceti kapituloval na direktivní výchovu. kdyby upustil od své metodiky negativní motivace (neustálé konstruktivní kritiky), a byl ochotný ocenit i ne-zcela-dokonalý úspěch .) nevadí mi tolik že mi nedává dárky k vánocům, narozeninám, ale výhradně za zásluhy, ovšem občas by mi mohl pomoct čistě proto, že je toho zapotřebí, a že má k tomu prostředky. prostě trocha citu by se taky vešla .) a vztah máme asi vyrovnaný, když mezi ním a mými partnery neshledávám žádné zásadní podobnosti či opačnosti ;)

KATERINA: A když tě takhle vedl k tomu, abys byla taková nebo maková, už TEHDY jsi chápala, že je to pro tvoje dobro a že na jeho radách asi něco bude, nebo ti to TEHDY přišlo jako pruda a že tomu táta nerozumí?

LUCCHA: To asi jo, měl tam bejt smajlík :-). Nicméně ve chvíli, kdy se tyto dobré rady či příkazy neustálým opakováním vyprázdní (ale přesto jsou opakovány dál, a to i potomkům, kteří jsou už ve věku, kdy mají vlastní hlavu), tak se šikanou stanou (i když asi přesnější termín je buzerace, šikana je přecejen něco jinýho).

MATEEJ: to jo, to tam taky vždycky bylo, vedl a často tlačil mně k tomu abych byla odvážnější, víc se učila, míň se flákala... špínu za nehty provázely výkřiky "to seš holčička?!" a co se týče partnerů tak často říkal "ten kluk terýho přivedeš domů bude bílej jako sníh" -takže jsem přirozeně jako malá letěla na černochy a araby :D Měli jsme přirozeně hromadu neshod a vím že se často proti mý vůli snažil "aby ze mně něco bylo". Ale vím, že to bylo z lásky a naštěstí se to nikdy nepřeklopilo do nějaké zlé šikany. Jde o to, že sem věděla, že mně chtěl dobře vychovat, ale zároveň mi věřil a vždycky sem věděla, že mně bude milovat ať se stane cokoli, ať provedu cokoli. Láska rodiče nejde proti tomu, že dítěti přikazuje a zakazuje a k něčemu ho vede :) Můžeš svým dcerám za něco hubovat, ony budou vědět, že tudy cesta nevede a přesto vědí že to děláš protože je miluješ :)

MATEEJ: no jo, ale to používáš trošku moc silný slova :-)

LUCCHA: Mám na mysli za takovým tím "uč se, do vosmi buď doma, myj si ruce, zdrav, ten kluk se pro tebe nehodí" apod.

KATERINA: Dík za příspěvek. :-) Jenom mě tak napadá, že za rodičovskou šikanou a prudou se mnohdy skrývá právě to, že chtějí pro svého potomka to nejlepší.

MATEEJ: generačně kolem dvacítky, tak odpovídám :)
To co pro mně bylo na vztahu s mým tátou nejdůležitější, tak to byl takový ten pocit bezpodmýnečnýho přijetí a lásky. Měli jsme přirozeně i spoustu neshod a hádek, ale ať se dělo cokoli, věděla jsem, že mně vždycky bude absolutně milovat a chtít pro mně to nejlepší bez ohledu na to jak hodná/šikovná/chytrá/hezká/whatever budu. To je asi něco co by měli ideálně dávat oba rodiče, u nás tohle uměl spíš táta a budu mu za to asi vždycky vděčná. A co si budem nalhávat, vztah k otci vždycky ovlivňuje i vztahy k partnerům v romantických vztazích a k dalším mužům obecně, asi hledáme u mužů ty dobré vlastnosti co měli otcové a také se snažíme vyhnout tomu, co se nám u našich rodičů nelíbilo (pominu li patologické vztahy kde holu otec mlátil a ta si pak najde i násilnického partnera....)

TRISSIE: Můj otec to dávat najevo moc neuměl, a třebaže jsem tím nebyl nijak citově deprivován, myslím si, že jsem se to podle jeho vzoru nenaučil ani já a že mě to dost negativně ovlivnilo při navazování vztahů s ostatními lidmi (zejména partnerských).

MATEEJ: A ještě jedna věc, už podruhé tady nějaká žena napsala, že vztah k otci ovlivnil její vztah k mužům, zejména tedy partnerům. Moje žena říká něco podobnýho (taky rozvod v raném věku, přerušení téměř všech styků s otcem a vyrůstání a dospívání bez jakéhokoli otčíma). Opravdu to vnímáte jako natolik formativní?

Tak obecně se říká, že otec je první a tím svým způsobem nejdůležitější muž v životě ženy - nejde se nenechat ovlivnit tím, jaký model fungování mezi ženou a mužem zažiješ v dětství. A pokud ten model nemáš zažitý, tak tápeš v tom, co je dobře, co ne - občas od extrému do extrému...

já svoji cestu k chlapům hledala dost složitě, a od prvního vážného partnera jsem utekla v okamžiku, kdy mi došlo, že v některých důležitých věcech je to přes kopírák můj otec.
Můj manžel je naopak skoro přesným opakem toho, co otec byl, a proto to taky dlouhodobě ustáváme...

A ještě jednu věc docela pozoruju kolem sebe - ženy, které "nebyly tatínkovy holčičky" - tedy buď z rozvedených rodin nebo s divným odtažitým vztahem ze strany otce - mají tendence se profesně pohybovat v "mužském prostředí" a získat si od mužů ten respekt, který neměly od otce...
samozřejmě ne všechny, ale docela dost často...

MATEEJ: je to divné, ale asi ano...
náš taťka se o rodinu dost staral, rád vařil, i uklidil, měl pod kontrolou rozpočet (to neznamená, že to pak vždy vycházelo :) ), hodně mamku rozmazloval - květiny, bral nás samotné na koupaliště nebo bruslák, aby si mamka orazila, dárky, navíc to byl fakt hezký chlap...
podobný partner se hledá docela těžko, aby byl top jako otec ;-)
jenže měl i své jiné stránky, o kterých jsem se pak dozvídala... a kupodivu jako na potvoru je měli i mí partneři...
on prostě asi nikdo není zrovna ideální... ;-)


MATEEJ: tohle chápu - jako dítě se ve mě taťka viděl, pak najednou došlo k šílenému odstupu - byl na mě dost přísný, stačilo mu se na mě podívat a já bych se nejraději vymazala - zpátky jsme se k sobě prokousali kolem mých třinácti, pak jsme si to o to víc snažili vynahradit, jenže v mých patnácti zemřel
strašně mě mrzí, že jsme na sebe nakonec měli tak málo času...
možná proto tak trnu, když vidím, že se naše dcera lekne, když na ni přítel houkne - předem se bojím, aby nedopadli stejně - na druhou stranu mi je jasné, že co se týče výchovy, nemůžeme malou jen rozmazlovat nebo být za přísnou a vyžadující dodržování jistých pravidel jen já