no mela jsem vyhodu, ze nase mamka nikdy o tatovi spatne nemluvila,ackoliv ji ublizil dost a ona uz se nevdala..nebyl to klasickej zelenej mozek..byl podplukovnik,ale zabyval se elektronikou a vyzkumem..proste tim,co vojenstvi umoznovalo vic do hloubky. jako dite mi prislo noirmalni, ze nemam tatu doma..ale vim, ze mi to chybi v celem zivote. vlastne nevim,jak by se ke mne choval v puberte nebo kdyz jsem neco provedla..je to trochu pak jine.
a ta smrt? no jasne.. :-))
no paradox je, ze s tou zavislou dcerou prerusila kontakt jeji mama, tata ne.

SEDNA: Hm, jak to tak popisuješ, může bejt krásnější smrt pro chlapa než tohle?

Můj otec má dceru z prvního manželství, a k ním se v pozdější fázi jejich vztahu (v době, kdy se ona podruhé vdávala), nezachoval moc hezky, pokud tomu správně rozumím, tak kvůli nesouhlasu s jejím druhým mužem s ní prakticky přerušil styky, ale ona na něj nedá dopustit, i když jí to přerušení vztahu, které trvá už cca 25 let, asi dost bolí.

MATEEJ: Ale fakt je, že "pokus" s odděleným vyrůstáním jsem neabsolvoval, možná bych se na to díval jinak.

můj otec je momentálně v ložnici své třetí ženy uzavřen v nádobě..důstojník, ingenieur:-), co pracoval ve vojenském elektrovýzkumu...a co se obrátil v prach...
málo jsem ho znala..škoda..opustil mne v pěti letech(mých:-)
vídala jsem ho jen hodinku,když jsem měla svátek a tak...pak nás rozdělila i vzdálenost...přesto jsem ho měla moc ráda a vážila si ho..
zemřel jednoho dne po obědě ve svém kumbálku plném osciloskopů a jiných přístrojů a vysílaček a přijímačů a kdovíčeho..na válendě ,brýle posunuté na čelo a rodokaps na hrudi..usnul prostě.
dalo by se o něm vyprávět ..ale to neni smyslem.
nejmladší sestra prošla drogovou závislostí několikrát..pomáhal jí. terpve nedávno jsme se sešly a ještě s bratrem udělali výlet do kraje, kde se on narodil...povídali jsme o něm, jak ho kdo vnímal...
zajímavé, opustil celkem 4 děti a přesto si ho vážíme

ELIZHANNAH: Ať se študuju jak se študuju, myslím, že jsem po svém otci zdědil jenom kouty, sklony k netloustnutí a další fyzický věci. Jinak během dětství jsem od něj spoustu věcí aktivně nebo pasivně odkoukal, ale za to nemůže genetika.

MATEEJ: nesouhlasím. vidím na sobě, co všechno jsem podědila po otci, ačkoli jsem přímým kontaktem s ním téměř nebyla ovlivněna. Geny jsou sviňa.

JEŠTĚ K TOMU GENETICKÉMU OVLIVNĚNÍ OSOBNOSTI Z PŘIBLIŽNĚ 50%. Výzkum na toto téma probíhá již dlouho. Výsledky pochopitelně nevyhovují zastáncům Aristotelovy představy, že dítě je při narození nepopsaný list. Doporučuji si přečíst esej MUDr Františka Koukolíka NÁHODA JMÉNEM OSOBNOST v jeho knize HOMO SAPIENS STUPIDUS, nakladatelství Galén 2003, nebo si zadat klíčové slovo OSOBNOST a nechat pracovat vyhledávač.

KLEMPERA: má být "máma mě seznámila s otcem"

KALHOTKA: No tak v tom jsem měl štěstí, i když se s matkou rozvedli když mi bylo 7, je to otec docela fajn.
No chtěl jsem tím jenom naznačit, že občas je lepší ty lidi neznat, nechci říct že je to můj případ, jsem rád že jsem ho poznal, ale připadal jsem si jako vetřelec. Nejdřív jsem poznal jednu ze sester, na koncertě, má kapelu) přišel tam i on a zbylé sestry plus rodina, koukal jsem na něj z 10 metrů, ale nešel za nim, protože tam byl ten zbytek lidí, navíc nejmladší sestra a ta o mě ještě nevěděla, vypadalo by to divně, tak jsem počkal až odejdou a pak šel za tou sestrou, to bylo moc zajímavý shledání (i když jsem si musel dát pár piv, střízlivej bych na to neměl), upně filmový, pak jsem šel na její koncert znovu a mámě se seznámila i s otcem.
Na jednu stranu to je užasný, poznat ty lidi po takový době, na druhou stranu jsem se opravdu cítil jak nějákej šmejd narušující rodinou pohodu (ale to jsem si nejspis vsugeroval, protoze o me stejne vedeli a byli fajn).
Jinak si člověk začne strašně všímat mališkostí ve kterejch jste si podobný...
romantika to je, jak z filmu z juesej, a tojsem citovej analfabet takze kdyz to reknu tak uz to neco znamená...

TRISSIE: S vlivem genetiky na naši osobnost bych to taky nepřeháněl, spíš si myslím, že je důležitější ten vzorec chování, který se nám v raném mládí otiskne od rodičů, takže pak máme silné tendence uvažovat nebo jednat jako oni. Ale to je zase věc, kterou lze v pozdějším věku odpozorovat a eliminovat, pokud máme dojem, že bychom takovým jednáním opakovali chyby našich rodičů.

na hovno, 17 let jsem ho neviděl a ještě mi dluží na výživném....

BILY: Tak v tom pripade sem asi fakt dement)))

Á, v podstatě jsem chtěla napsat "můj otec je debil", ale nebylo by to spravedlivé. Můj otec je srab, ale vzhledem k svému pokročilému věku jsem mu již odpustila.

jako děcko tatínkova cerka, učil mě "svět", jak se říká "bral mě s sebou", a vychovával k myšlení (čehož dneska možná lituje). dospívání problémové, není to zrovna vroucí člověk, a rozumově přijímat puberťáka dost dobře nejde. tak mě prostě nebral. když jsem se rozhodla vrátit se dom a na školu polkl křivdu a podpořil to. dneska přes spousty let rozporů pracujem v podobné profesi, přejala jsem jeho morální kodex, smysl pro humor, strohý vkus, a naštěstí v genech i tupější emoce, takže s ním vycházím snáz než brácha. chápu že pro mě chce jen dobré, bohužel o tom máme rozdílné představy. obracím se něj když si nevím rady se záležitostmi pro které mi chybí informace nebo zkušenosti, pomůže mi s řešením jakýchkoli technických problémů, ovšem nepodpoří v ničem co není "rozumné" (co se neshoduje s jeho představama). tzn je vstřícný, ale ne laskavý. uvítala bych kdyby krom obsáhlých a bezesporu přínosných výkladů někdy přistoupil k dialogu, při kterém by "otevřel uši". na to byl ovšem vždy příliš stár .)

moje výtky s ohledem na cíl diskuze: byla bych ráda kdyby mě otec dokázal podpořit i v oblastech kde se neshodnem, pomohl mi v cestě za něčím s čím se sám neztotožňuje. kdyby vnímal moje názory jako moje názory, ne jako výzvu k seberealizaci. kdyby v mých skoro třiceti kapituloval na direktivní výchovu. kdyby upustil od své metodiky negativní motivace (neustálé konstruktivní kritiky), a byl ochotný ocenit i ne-zcela-dokonalý úspěch .) nevadí mi tolik že mi nedává dárky k vánocům, narozeninám, ale výhradně za zásluhy, ovšem občas by mi mohl pomoct čistě proto, že je toho zapotřebí, a že má k tomu prostředky. prostě trocha citu by se taky vešla .) a vztah máme asi vyrovnaný, když mezi ním a mými partnery neshledávám žádné zásadní podobnosti či opačnosti ;)