Hm, taky mi asi pomůže, když si to tady sesumíruju...
Je mi 27, mýmu tátovi 77. Jsem z jeho čtvrtýho manželství, z toho třetího mám o zhruba třináct let starší ségru a ještě o něco staršího bráchu. Na našich je zvláštní jedna věc - dlouhá léta se hrozně hádali, podváděli, nesnášeli, ale nikdy se nerozvedli. Dneska vedle sebe žijou jak sourozenci, kteří si furt něco vyčítají, ale jinak nad sebou mávají rukou a občas se i společně zasmějou. Ségra říká, že to, že se nerozvedli, byla velká chyba, protože si to všechno filtrovali přese mě a já vyrostla v naprosto pokrouceným rodinným modelu, kde všichni mluvili protivným tónem a furt se uráželi. Ale já jsem asi ráda, že se nerozvedli. Protože to narozdíl od ségry nedokážu posoudit.
Vděčím tátovi za to, že se mi jako malý hodně věnoval, naučil mě spoustu praktickejch i intelektovejch dovedností. Hráli jsme různý hry a vymejšleli příběhy, táta je totiž spisovatel a jsem ráda, že jsem po něm nějaké umělecké sklony zdědila. Jsem ráda, že jsem díky němu "divná", že mám jeho detektivní logiku, chuť si hrát, a že nejsem elitář. Ať si vlastně vybavím jakoukoli věc, kterou docela dobře umím, naučil mě její základy on, dokonce i vařit. Jenom jednu věc mě nemoh naučit, a to je bohužel jeho velkej zápor. Můj táta má naprostej nedostatek sociální inteligence.
Je to taková ta věčně pubertální, urážlivá povaha. Dodnes neví, že je lepší se zkusit smířit, než se urazit, nedokáže se ovládat, dá víc na okamžitej pocit než na dlouhodobej stav, je neskutečně vztahovačnej a nestálej. Jednu chvíli vás má rád, pak vás pomluví. Trvalo mi pár let a několik drsných lekcí od přátel, než jsem se zbavila tohohle u nás doma běžnýho modelu chování. Čímž se to možná celé ještě zhoršilo, protože teď v našich sporech nejde o mé chování a odsekávání, ale o tátovo chování a odsekávání, což vždycky vyústí v "přestaň mě poučovat, je mi o padesát let víc".
Nejvíc se tyhle tátovy středoškolský manýry projevily samozřejmě v mý pubertě, a to ne proto, že by mi něco nechtěl dovolit, ale proto, že jsem měla psychický problémy kvůli šikaně na škole a on se domníval, že si to vymejšlím a velmi mnou opovrhoval. Stejně jako někteří další členové rodiny nevěřil, že deprese existuje, a tudíž mě pomlouval, místo aby se pokusil mi pomoct. Ono totiž i předtím, když se mi jako malé věnoval, to bylo jenom tehdy, když to bavilo jeho. Vodit do školky mě odmítl, neboť to bylo moc stereotypní. A tak podobně. A myslím, že všechny ty věci mě učil, protože doufal, že se vyvedu líp než moji sourozenci (které pomlouvá taky). Dneska si to asi fakt myslí, že jsem se vyvedla líp, ségra tvrdí, že mě má nejradši. V existenci deprese už věří, protože jsem mu to po letech velmi klidně a vědecky vysvětlila, a chválí mě, jak dobře píšu a maluju. Ne přede mnou, samozřejmě. Pro mě má nadále jen výčitky a nespokojenost (kvůli blbostem).
Takže když to tak shrnu... můj táta je typickej příklad nevyrovnanosti IQ s EQ. Všechno, co kdy vytvořil a vymyslel, je výborný, ale všechno, co kdy způsobil svým blízkým, je dost pochybný. Proto nikdy nechce napsat svůj životopis, byť na první zdání by to musela bejt moc zábavná knížka plná úžasnejch příhod. Protože někde v hloubi duše je si svejch kiksů vědom. Ale nikdy se za ně neomluví. Myslím, že tu depresi, v kterou nevěřil, má tak trochu taky. Někdy je mi ho líto, protože vim, že je starej, a chci si s ním pokecat a rozveselit ho. Ale vždycky řeknu něco špatně, ať se snažím sebevíc.
Jsem ale za něj ráda. Slouží mi, stejně jako moje zas jiným způsobem děsná maminka (která se ale tolik neuráží, takže k sobě máme asi blíž), jako výbornej negativní příklad. Nevědomky mě naučil sebeovládání, umění naslouchat, vyjednávání, zdravé skepsi a stálosti citů. Neměnila bych, nechtěla bych, aby máma bejvala utekla a našla mi jinýho tátu. Co bych chtěla? Aby byl zas jednou fakt, skutečně šťastnej.