• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    MATEEJJaký je váš otec?
    ELLIE
    ELLIE --- ---
    Hm, taky mi asi pomůže, když si to tady sesumíruju...

    Je mi 27, mýmu tátovi 77. Jsem z jeho čtvrtýho manželství, z toho třetího mám o zhruba třináct let starší ségru a ještě o něco staršího bráchu. Na našich je zvláštní jedna věc - dlouhá léta se hrozně hádali, podváděli, nesnášeli, ale nikdy se nerozvedli. Dneska vedle sebe žijou jak sourozenci, kteří si furt něco vyčítají, ale jinak nad sebou mávají rukou a občas se i společně zasmějou. Ségra říká, že to, že se nerozvedli, byla velká chyba, protože si to všechno filtrovali přese mě a já vyrostla v naprosto pokrouceným rodinným modelu, kde všichni mluvili protivným tónem a furt se uráželi. Ale já jsem asi ráda, že se nerozvedli. Protože to narozdíl od ségry nedokážu posoudit.
    Vděčím tátovi za to, že se mi jako malý hodně věnoval, naučil mě spoustu praktickejch i intelektovejch dovedností. Hráli jsme různý hry a vymejšleli příběhy, táta je totiž spisovatel a jsem ráda, že jsem po něm nějaké umělecké sklony zdědila. Jsem ráda, že jsem díky němu "divná", že mám jeho detektivní logiku, chuť si hrát, a že nejsem elitář. Ať si vlastně vybavím jakoukoli věc, kterou docela dobře umím, naučil mě její základy on, dokonce i vařit. Jenom jednu věc mě nemoh naučit, a to je bohužel jeho velkej zápor. Můj táta má naprostej nedostatek sociální inteligence.
    Je to taková ta věčně pubertální, urážlivá povaha. Dodnes neví, že je lepší se zkusit smířit, než se urazit, nedokáže se ovládat, dá víc na okamžitej pocit než na dlouhodobej stav, je neskutečně vztahovačnej a nestálej. Jednu chvíli vás má rád, pak vás pomluví. Trvalo mi pár let a několik drsných lekcí od přátel, než jsem se zbavila tohohle u nás doma běžnýho modelu chování. Čímž se to možná celé ještě zhoršilo, protože teď v našich sporech nejde o mé chování a odsekávání, ale o tátovo chování a odsekávání, což vždycky vyústí v "přestaň mě poučovat, je mi o padesát let víc".
    Nejvíc se tyhle tátovy středoškolský manýry projevily samozřejmě v mý pubertě, a to ne proto, že by mi něco nechtěl dovolit, ale proto, že jsem měla psychický problémy kvůli šikaně na škole a on se domníval, že si to vymejšlím a velmi mnou opovrhoval. Stejně jako někteří další členové rodiny nevěřil, že deprese existuje, a tudíž mě pomlouval, místo aby se pokusil mi pomoct. Ono totiž i předtím, když se mi jako malé věnoval, to bylo jenom tehdy, když to bavilo jeho. Vodit do školky mě odmítl, neboť to bylo moc stereotypní. A tak podobně. A myslím, že všechny ty věci mě učil, protože doufal, že se vyvedu líp než moji sourozenci (které pomlouvá taky). Dneska si to asi fakt myslí, že jsem se vyvedla líp, ségra tvrdí, že mě má nejradši. V existenci deprese už věří, protože jsem mu to po letech velmi klidně a vědecky vysvětlila, a chválí mě, jak dobře píšu a maluju. Ne přede mnou, samozřejmě. Pro mě má nadále jen výčitky a nespokojenost (kvůli blbostem).
    Takže když to tak shrnu... můj táta je typickej příklad nevyrovnanosti IQ s EQ. Všechno, co kdy vytvořil a vymyslel, je výborný, ale všechno, co kdy způsobil svým blízkým, je dost pochybný. Proto nikdy nechce napsat svůj životopis, byť na první zdání by to musela bejt moc zábavná knížka plná úžasnejch příhod. Protože někde v hloubi duše je si svejch kiksů vědom. Ale nikdy se za ně neomluví. Myslím, že tu depresi, v kterou nevěřil, má tak trochu taky. Někdy je mi ho líto, protože vim, že je starej, a chci si s ním pokecat a rozveselit ho. Ale vždycky řeknu něco špatně, ať se snažím sebevíc.
    Jsem ale za něj ráda. Slouží mi, stejně jako moje zas jiným způsobem děsná maminka (která se ale tolik neuráží, takže k sobě máme asi blíž), jako výbornej negativní příklad. Nevědomky mě naučil sebeovládání, umění naslouchat, vyjednávání, zdravé skepsi a stálosti citů. Neměnila bych, nechtěla bych, aby máma bejvala utekla a našla mi jinýho tátu. Co bych chtěla? Aby byl zas jednou fakt, skutečně šťastnej.
    GWAENARDELL
    GWAENARDELL --- ---
    Téda, tohle je téma pro mě jako vyšité.
    Můj otec... Škoda mluvit. Oficiálně se moji rodiče rozvedli v mých 6ti letech, ale otec s námi nikdy nebydlel. Nejdříve emigroval do Kanady a poté, aby se mohl oženit, tak "jen" do Rakouska, kde je do teď. Mé vzpomínky na něj z dětství nejsou žádné. Začal se o mě zajímat v mých 12 letech, když jsem byla schopná se o sebe postarat. Očekával ode mě, že z Prahy sama odcestuji vlakem do Dvořiště, přesednu na vlak do Linze a tam přestoupím na vlak do Salzburgu. No, začalo to pěkně. Samotný pobyt byl... hrozný. Snažil se na mně zkoušet svůj pedagogický vliv, což končilo mým pláčem a jeho křikem. Když jsem si pořídila psa, fenku od množitele, která se velmi bála chlapů, tak začal uplatňovat své výcvikářské schopnosti - několikrát ji surově zbil, ačkoliv fenka ze svého strachu z mužů se schoulila i když jen zvýšil hlas. Došlo k velkým hádkám na téma výchova MÉHO psa. Později hádky nabraly jiný směr, on křičel a já se mu smála do ksichtu.
    Neustálé narážky na moji rodinu jsem nejdříve nechávala být, později, když přestřelil, byly důvodem proto, abych s ním přestala úplně komunikovat. Tohle si prostě nesmí dovolit nikdo.
    Když začal platit nižší alimenty, než měl, tudíž 20 € (cca 500 Kč, měl vyměřeno 1 500 Kč), tak jsem se rozhodla soudně zažádat o zvýšení alimentů. Ve chvíli, kdy mu přišlo předvolání, se rozpoutala největší smršť sprostých e-mailů, jakou jsem kdy zažila. Dělal, jako bych ho obviňovala z vraždy, přitom já jsem jenom poprvé od jejich rozvodu chtěla vyšší alimenty, jelikož jsme na tom docela bídně. U soudu jsem se dozvěděla, že ačkoliv na mě platí 20 €, tak na svého druhého syna 160 €. Zjistila jsem, že nemůže platit moc peněz, protože musí platit vysoké povinné ručení na auto a zároveň za jízdné do práce, což mě pobavilo. Že platí členství v jakýchsi klubech.
    Od soudu je to vtipné. V e-mailech mě oslovuje paní žalobkyně a zcela se ode mne distancuje, jako bych mu udělala něco příšerného.
    On je to vůbec neuvěřitelný člověk. Je tak arogantní a egocentrický, až je to nechutné. Všichni jsou ti špatní, všichni mu hází klacky pod nohy - nemluví se svojí matkou, sestrou, neteřemi, všechny ženské od něj utíkají, je dvakrát rozvedený, obě děti se na něj postupem času vykašlaly... No prostě my všichni jsme špatní a chyba je zásadně v nás. Toho člověka neberu jako vlastní rodinu, beru ho jako zcela cizího člověka, kterého nesnáším.
    MATEEJ
    MATEEJ --- ---
    ADLETA: Díky, to mi pomohlo. :-)
    ADLETA
    ADLETA --- ---
    Předem se omlouvám, že píšu jak prasatko, chroch, dlouho se chci sverit se svym vztahem k tatinkum ale je to na delsi povidani...
    Mám dva otce – vlastního a nevlastního.
    Vlastního otce si z dětství nepamatuji, až když mi bylo kolem 12ti jsem se začala zajímat hlouběj proč mám vlastně sakra jiný přijmení než ostatní. Když mi bylo asi 14, Dan se se mnou chtěl sejít. S překvapením jsem zjistila, jak hrozně jsem mu podobná, a to po obou stránkách. Konečně jsem pochopila proč jsem jediná z naší rodiny taková „větší“. S Danem jsem se vídala v nepravidelných intervalech jednou za měsíc, ale většinou jsem ho v době svého dospívání využívala k objevovani parties v Praze a letnich festivalu. Poslední dobou jsem ho obcas nekde v klubu zahledla a dali jsme si panaka. Mel svůj život, miloval zabavu, lidi kolem, mel neuveritelne mnoho pratel, pro pratele a rodinu by se rozkrajel. Taky to tak dopadlo ve svych 42letech zemrel doma sam.Nemela jsem k nemu blizko, ale vim, ze jsem po nem strasne moc a to ze zemrel tak brzy, podle meho nazoru na svůj zivotni styl, me privadi k zamysleni nad mym zivotnim stylem. Jake mel po ranu zvyky a co mel rad v televizi nebo k jidlu uz se krome z vypraveni nedozvim, ale porad mam pocit, ze je jeho kus ve me.
    Muj nevlastni otec se dal dohromady s matkou, když jsem byla ještě opravdu malinka, bratr, ktereho maminka z druheho manzelstvi s tatou ma je totiž o dva a půl roku maldsi. Od malicka me vychovoval. Do ted když s nim mluvim tak vzdycky dostanu vynadano. Je to pro me obrovska autorita, před kterou se nedovolim nic rict a když preci jen tak malo kdy. Vidim jak se meni v case a jak nam „babickovati“. Koupil si rybicky a jeho velkou zalibou je na ne koukat. Poridil si novou pani a s tou mam dalsiho, nyní sedmileteho brasku. Nikdy na me nebyl tak hodny jako na nej, ale nejspis jsem nebyla tak hodna jako on. Jedine za co tatu odsuzuju je to ze se s mamou rozvedl kvuli jeho soucasne pani a muj bratr to velmi tezce nesl. Nasledky jsou viditelne bohuzel i v soucasnosti. Myslim, ze si tata tuto svou zivotni chybu uvedomil. Spolu s pribyvajicim vekem se uzavira vic a vic do sebe a ja mam k nemu dal a dal. Je to mozna prave tim ze to není muj otec vlastní a nebo tim ze uz nejsem zavisla na jeho podpore. Mam ho rada, je svůj je s nim legrace, ale přede mnou se tvari jako silak a nachce mi ukazat sve slabe stranky, které bych potrebovala videt. Je to takovej ten spravnej chlap, kterej neukaze emoce v zadnym pripade, alespon me ne. Prala bych si vic empatie a min tvrdohlavosti, škatulkovani a takovejch tech chytrejch hospodskejch moudrosti.
    COWBOY
    COWBOY --- ---
    Napsat pár řádků o otci a vztahu k němu asi nebude problém, problém bude to zastavit. tak to radši nebudu moc rozjíždět. Tátu si uvědomuji spíš až po rozvodu. Naši se rozvedli, když mi bylo asi 7. Táta si našel jinou, pak zase jinou a nakonec úplně jinou - tedy jestli je to už konec..-)
    Od 7 do 15 jsem se s tátou vídal jednou týdně, jednou za 14 dní, to přicházel ve čtvrtek odpoledne, natáhnul se v obýváku na gauč, prospal se a šel domů.
    Vychovávat mě začal až tak kolem 19 - 20. A to už jsem se moc nedal. On ale nepřestal do dneška. Mám ho rád a je to zásluha nejvíc mojí mámy. Jsem mu v podstatě vděčný za to, že od nás tenkrát odešel, protože si neumím představit s ním být pořád. Přestože jsme se moc nevídali, tak lidé říkají a já to se zděšením vidím také, jsme vlastně skoro totožní. Přestože jsme si toho už hodně řekli, tak pořád je spousta věcí, které bych mu chtěl a asi i potřeboval říct, ale on na to ještě nedozrál. Svoje děti učím, jak s ním vycházet a jak ho mít rád. Přestože jsme s tátou prý úplně stejní, tak dokázala moje vlastní sestra říct, že mým dcerám závidí jejich tátu, protože ona takového nikdy neměla.
    Oba víme, že když budeme ve sračkách, tak se na sebe můžeme spolehnout. On už mi říká všechno, ale já ještě musím chvíli počkat.
    MYS_USATA
    MYS_USATA --- ---
    Můj táta byl námořník. Vyučil se zámečníkem, a hned poté odjel na moře. Tam se naučil dobrým i zlým věcem - například uklízet a chlastat. Byl tzv. kvartální piják - tzn. že dokázal být jednu periodu naprosto střízlivý, a dvakrát tak delší čas potom byl v lihu.
    Byl celkem pětkrát ženatý. Já jsem ze čtvrtého manželství, z prvního mám bráchu. Bratra se zřekl, když mu bylo 13 let, na základě pomluvy, že ho žena podvedla s kapitánem a kluk není jeho. Adoptoval moji sestru.
    Ke mně se choval vždy hezky, jezdili jsme na hory, do kina, do cirkusu, naučil mě mít rád koně a přírodu, lyžovat a bruslit. Plánovali jsme si, že spolu na lodi utečeme do Kanady.
    Když mi bylo 10, naši se rozvedli. Málem jsem to tehdy nepřežila. Dávala jsem mu rozvod za vinu. Chtěl mě vídat, ale odmítala jsem. Pak jsem k němu postupně zase nacházela cestu, ale bylo příliš pozdě. Ve svých 62 letech náhle zemřel. Moc mi chybí a vyčítám si, že jsem mu to nikdy neřekla.
    Táta byl velké dítě, věčně před něčím nebo někým utíkal a začínal znovu. Ačkoliv jsme se v životě potkali jen krátce, byl a vždycky bude pro mě důležitý.
    BILY
    BILY --- ---
    Pánové a dámy. Není to převážně veselé čtení pro starého pána jako jsem já. Uvědomuji si při něm, více než doposud, jaké jsem měl obrovské štěstí, že mi osud přidělil tak vynikajícího tátu. Viz můj příspěvek skoro dole. MATEEJi, měl jste dobrý nápad. Díky.
    SEDNA
    SEDNA --- ---
    no mela jsem vyhodu, ze nase mamka nikdy o tatovi spatne nemluvila,ackoliv ji ublizil dost a ona uz se nevdala..nebyl to klasickej zelenej mozek..byl podplukovnik,ale zabyval se elektronikou a vyzkumem..proste tim,co vojenstvi umoznovalo vic do hloubky. jako dite mi prislo noirmalni, ze nemam tatu doma..ale vim, ze mi to chybi v celem zivote. vlastne nevim,jak by se ke mne choval v puberte nebo kdyz jsem neco provedla..je to trochu pak jine.
    a ta smrt? no jasne.. :-))
    no paradox je, ze s tou zavislou dcerou prerusila kontakt jeji mama, tata ne.
    MATEEJ
    MATEEJ --- ---
    SEDNA: Hm, jak to tak popisuješ, může bejt krásnější smrt pro chlapa než tohle?

    Můj otec má dceru z prvního manželství, a k ním se v pozdější fázi jejich vztahu (v době, kdy se ona podruhé vdávala), nezachoval moc hezky, pokud tomu správně rozumím, tak kvůli nesouhlasu s jejím druhým mužem s ní prakticky přerušil styky, ale ona na něj nedá dopustit, i když jí to přerušení vztahu, které trvá už cca 25 let, asi dost bolí.
    MATEEJ
    MATEEJ --- ---
    MATEEJ: Ale fakt je, že "pokus" s odděleným vyrůstáním jsem neabsolvoval, možná bych se na to díval jinak.
    SEDNA
    SEDNA --- ---
    můj otec je momentálně v ložnici své třetí ženy uzavřen v nádobě..důstojník, ingenieur:-), co pracoval ve vojenském elektrovýzkumu...a co se obrátil v prach...
    málo jsem ho znala..škoda..opustil mne v pěti letech(mých:-)
    vídala jsem ho jen hodinku,když jsem měla svátek a tak...pak nás rozdělila i vzdálenost...přesto jsem ho měla moc ráda a vážila si ho..
    zemřel jednoho dne po obědě ve svém kumbálku plném osciloskopů a jiných přístrojů a vysílaček a přijímačů a kdovíčeho..na válendě ,brýle posunuté na čelo a rodokaps na hrudi..usnul prostě.
    dalo by se o něm vyprávět ..ale to neni smyslem.
    nejmladší sestra prošla drogovou závislostí několikrát..pomáhal jí. terpve nedávno jsme se sešly a ještě s bratrem udělali výlet do kraje, kde se on narodil...povídali jsme o něm, jak ho kdo vnímal...
    zajímavé, opustil celkem 4 děti a přesto si ho vážíme
    MATEEJ
    MATEEJ --- ---
    ELIZHANNAH: Ať se študuju jak se študuju, myslím, že jsem po svém otci zdědil jenom kouty, sklony k netloustnutí a další fyzický věci. Jinak během dětství jsem od něj spoustu věcí aktivně nebo pasivně odkoukal, ale za to nemůže genetika.
    NESERMI
    NESERMI --- ---
    Otec mi vítězoslavně v 10-12 letech na prvním kazeťáku pučeném od souseda pustil tohle:

    Turbo http://www.youtube.com/watch?v=ovu4VKPSkK4

    A já v té chvíli věděl, že si nikdy nebudem rozumět, protože jsem v té době žral Queen a tohle Turbo mi připadlo takový ... teplý.
    ELIZHANNAH
    ELIZHANNAH --- ---
    MATEEJ: nesouhlasím. vidím na sobě, co všechno jsem podědila po otci, ačkoli jsem přímým kontaktem s ním téměř nebyla ovlivněna. Geny jsou sviňa.
    DIVA
    DIVA --- ---
    TILIO: a máš vůči jeho výchově ňáké výhrady? .) zní to docela idylicky ;)
    BILY
    BILY --- ---
    JEŠTĚ K TOMU GENETICKÉMU OVLIVNĚNÍ OSOBNOSTI Z PŘIBLIŽNĚ 50%. Výzkum na toto téma probíhá již dlouho. Výsledky pochopitelně nevyhovují zastáncům Aristotelovy představy, že dítě je při narození nepopsaný list. Doporučuji si přečíst esej MUDr Františka Koukolíka NÁHODA JMÉNEM OSOBNOST v jeho knize HOMO SAPIENS STUPIDUS, nakladatelství Galén 2003, nebo si zadat klíčové slovo OSOBNOST a nechat pracovat vyhledávač.
    KLEMPERA
    KLEMPERA --- ---
    KLEMPERA: má být "máma mě seznámila s otcem"
    KLEMPERA
    KLEMPERA --- ---
    KALHOTKA: No tak v tom jsem měl štěstí, i když se s matkou rozvedli když mi bylo 7, je to otec docela fajn.
    No chtěl jsem tím jenom naznačit, že občas je lepší ty lidi neznat, nechci říct že je to můj případ, jsem rád že jsem ho poznal, ale připadal jsem si jako vetřelec. Nejdřív jsem poznal jednu ze sester, na koncertě, má kapelu) přišel tam i on a zbylé sestry plus rodina, koukal jsem na něj z 10 metrů, ale nešel za nim, protože tam byl ten zbytek lidí, navíc nejmladší sestra a ta o mě ještě nevěděla, vypadalo by to divně, tak jsem počkal až odejdou a pak šel za tou sestrou, to bylo moc zajímavý shledání (i když jsem si musel dát pár piv, střízlivej bych na to neměl), upně filmový, pak jsem šel na její koncert znovu a mámě se seznámila i s otcem.
    Na jednu stranu to je užasný, poznat ty lidi po takový době, na druhou stranu jsem se opravdu cítil jak nějákej šmejd narušující rodinou pohodu (ale to jsem si nejspis vsugeroval, protoze o me stejne vedeli a byli fajn).
    Jinak si člověk začne strašně všímat mališkostí ve kterejch jste si podobný...
    romantika to je, jak z filmu z juesej, a tojsem citovej analfabet takze kdyz to reknu tak uz to neco znamená...
    KLEMPERA
    KLEMPERA --- ---
    KALHOTKA: no vidíš, já potkal otce poprvé v mých 20 - ti letech (možná to bylo už 21), zajímavý, umělec bohém (z uměleckýho hlediska jsme nezdědil nic, to si "vyžrali" sestry, ja zdědil to bohémství), dali jsme si 4 piva a vykouřili 2g. bylinek, pokecali, pozdravili se a už se zase nikdy neviděli.
    Bylo to divný, myslim že jsme se oba cítili dost divně, ani jsem nevěděl cu mu mám říkat, možná můžeš bejt ráda že jsi dopadla jak jsi dopadla, ja vyrustal s nevlastnim otcem ale vždycky to bvyl pro mě prostě otec (a i nadále je).
    MATEEJ
    MATEEJ --- ---
    TRISSIE: S vlivem genetiky na naši osobnost bych to taky nepřeháněl, spíš si myslím, že je důležitější ten vzorec chování, který se nám v raném mládí otiskne od rodičů, takže pak máme silné tendence uvažovat nebo jednat jako oni. Ale to je zase věc, kterou lze v pozdějším věku odpozorovat a eliminovat, pokud máme dojem, že bychom takovým jednáním opakovali chyby našich rodičů.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam