MADIETTA: až bude větší bude snad chodit i do školy sám, ale nějakým nucením k dalšímu sportu atd. mi nepřijde, že by se dokázalo extra zlepšení.
Asi je prostě typ tlouštík. Někdo je vychrtlý, někomu odstávají uši, někdo je malý a křivonohý. Pamtuju spolužáka, co chodil 4x týdně na veslák a závodil a stejně byl dost mohutný.

MADIETTA:
A na tom táboře trochu zhubne?
Neteř dostala k Vánocům herní podložku asi na tři sporty a nějaké tancování. To by se nedalo využít?

MAR_TINA: ze školy většinou jo, do školy ho vozím. Jinak bychom vzhledem k bratrovi ve školce na opačném konci čtvrti museli vstávat tak v pět. Ale i tak, když jdeme na sbor a podobně, tak jedeme MHD, což máš prašť jako uhoď.

MADIETTA: a jinak skaut mi právě přijde, že je ze skupiny "pohyb mladých intelektuálů". A ani si nemyslím, že by to zachránilo 2x60 minut juda / volejbalu / čehosi týdně. Někdo prostě je velkej a tučnej.

MADIETTA: a do školy chodí pěšky?

MAR_TINA: syn má skauta, to je prima, o víkendech jezdí na výpravy, tam se napohybuje dost, v létě tři týdny tábor ve velmi klasickém skautském duchu (neboli všechno si dělají a staví sami, je to fakt drsárna, ale jemu to nevadí). Ale jinak chodí do výtvarky a dvakrát až třikrát týdně zkoušky sboru. To je jeho iniciativa, když jsem mu chtěla zkrouhnout kroužky, tak mi sám řekl, že těchto tří věcí se nevzdá, protože je miluje. Toho času na "jen tak pohyb" je fakt málo.

MADIETTA: sport .... já nevím. To je hodina, dvě, tři týdně a týden má 168 hodin. (Když to vytáhnu do absurdna). Chce to, aby každý den člověk, zejména dítě nachodil a nahýbal dost, i když nesportuje. Cesta do školy, ze školy, na kroužek, do krámu, do knihovny. Rvačky s bratrem, výpomoc v domácnosti nebo u babičky... Možná mě zachránily ty 2 km do školy a ze školy.
Existují i intelektuálské kroužky, ve kterých se človkě musí pohnout, jen netuším, jsou-li dostupné v Praze a zda by se líbily.

CARODEJNICE: doma jíme jak podle příruček a dítě je stejně pažravý.

MAR_TINA: má nadváhu, bohužel. Zuby nehty to držíme na té nadváze. A opravdu jí zdravě a přiměřeně, teď už si to uvědomuje i sám a snaží se. U něj je potíž, že má zcela nepohybové zájmy a nutit ho do sportu je jít zcela proti jeho přirozenosti. Přes týden má školu a nepohybové kroužky podle svých zájmů. Pohyb o víkendu to moc nedožene.

CARODEJNICE: to právě ne, jíme doma pravidelně a společně. Nikdo nemlsá mimo. Já tu jeho chuť k jídlu řeším oblohou ze zeleniny, kterou naštěstí jí. Když byl v létě jenom se mnou, byl štíhlý, nabírat začal až co začal chodit do školky. Promluvila jsem si s nimi, aby mu přidávali pouze zeleninu, protože se ukázalo, že dojídá po dětech. U tchýně je minimálně, ti jsou jasní, jedí neustále. Ke sportu ho vést chci, ale musí ho to bavit, jinak nic nemůžu.

MARKYSHA: Ony děti se často učí jídelní chování i nápodobou. "Tomíku, nemůžeš tolik papat, když pak blinkáš." moc nezmůže proti tomu, když vidí rodiče, že mají neustálý nebo velmi častý příjem. Zkrátka mláďata se chovají jako dospělí jedinci instinktivně - aby přežila. Tyto návyky se fixují hlavně v předškolním věku, o kterém píšeš (stejně tak jako láska k pohybu, kterou když nezískají teď v dětství, bude je pak spíše otravovat po zbytek života). Léčba obezity a jejích přidružených chorob je daleko nákladnější, náročnější a rizikovější, než její prevence...

MARKYSHA: Jo. Má to taky tak, snědl by cokoliv, co před něj postavíš. A opravdu jsem ho odmalinka nepřežírala, vždycky měl přiměřené a zdravé jídlo - a stejně by snědl, na co přijde :-(

MADIETTA: hm tak mám přesně to samé, klidně bych se užrala. A jestli se nemýlím, taky musíš synovi hlídat jídlo?

MARKYSHA: tohleto mám podobně. V podstatě celý život s tím bojuju. Jsou lidi, kteří neznají pocit hladu (šťastlivci!), já neznám pocit přejedení. Prostě si musím racionálně naložit na talíř přiměřenou porci a po dojedení si vsugerovat, že mi to stačí. Netuším, jaké množství jídla bych musela sníst, abych se cítila přejedená, ale asi by to bylo vpravdě obludné, možná bych se musela užrat k smrti.

Ona nadměrná chuť k jídlu nemusí indikovat nic psychologický problém, jen že člověk rád žere. Začínám to vidět na synovi, nikdy neměl s jídlem problémy, ale teď už jsem musela dát řeč ve školce, protože mu tam přidávají, podle všeho je tam snad jediný z batolat, co všechno sní, tak asi jí i jejich porce. Je fakt, že tam mají hodně zeleninu a tu on rád ve velkém. Ale odvedu ho odpoledne s obrovským nacpaným bříškem, už ten den nic jíst nechce a krká. A když přijede od tchýně, která mu nic neodepře, tak jí nonstop a doma už z toho zvracel. A to se snad ve dvou letech ničím netrápí. Prostě nemá v jídle stopku a to jsem všechno od malička dodržovala. Sladkosti má minimálně a takový hranolky snad ještě nejedl. A už teď je docela pořez, na hranici nadváhy, ještěže hodně běhá. Na druhou stranu vyrostl za rok deset cm a přibral kilo. A miminko? U toho jsem nedávno zjistila, že ve dvou měsících vysosne 170 ml. Takže ona ta žravost může být genetická.

MADIETTA: bohužel špatná půlka zprávy je, když ty fyzické příčiny vyloučíš.

MAR_TINA: to není dobrá zpráva. Žádné fyzické příčiny většinou nemám. :-(