ARGANNAH: hele ale tu pozitivní zpětnou vazbu může člověk čerpat i odjinud než z rodiny, mě doma taky za nic nepochválili, abych nebyla moc nemyšlená, ale celkem pěkné věci jsem třeba slyšela od rodičů svých kamarádek a kamarádů v dětském věku, skoro mě někdy připadalo, že by mě radši vyměnili za to svý dítě, posléze od svých kamarádů.

MOODYCAT:
MADIETTA: aspon neco, aspon si okoli mysli, ze jste chytry. jak ja si ze zakladky odnesla, ze jsem nejhnusnejsi holka, coz mi tam tloukli do hlavy opravdu vytrvale, ale ok, opravnene, viz foto nize. ale na stredni pak prisla sikana a tam uz to bylo hnusna a k tomu jeste blba, guma a podobne, takze uz to bylo pekne komplet a to byla teprve jizda. takze od nejakych 17 sebevedomi rovno 0. takze ja vam zavidim, ze jste byly aspon pro okoli chytry. sla jsem si nechat zmerit iq, vynikajici vysledek, ale nepomohlo to, na sebevedomi zadny vliv. jeden z tech spoluzaku, co me sikanovali na stredni, mimochodem id Leli zde na nyxu, mi pak jednou, kdyz mi psal, jak ziju, vpalil, jak takovej debil jako ja muze chodit na vysokou skolu. ale ani vysoka skola nepomohla, aby si nahodou nekdo nemyslel, matka mi rekla na promoci, ze neverila, ze ja budu mit v zivote nekdy maturitu. tchyne s tchanem se mi vysmali, nejaka religionistika, co to je za sracku. tak jsem si udelala jeste ing. na zemedelce. a co myslite? tchan a tchyne se mi opet vysmali, proc takova zbytecna vysoka skola vubec existuje, mama mi opet predhodila, ze neverila, ze ja budu mit nekdy maturitu. tak ted na jare chci zkusit postgradual, ale tusim, ze ani to nepomuze. :)

MADIETTA: tys vlastně tu maminku poslechla ve všem. Řekla, že nemáš esprit, tak ho nemáš.

Myslím, že z toho všeho jasně plyne, že krása je obyčejná společenská role. Ze se do ní člověk socializuje jako do čehokoli jiného a stejně tak může být vychován cíleně s tím, že tahle role není pro něj. A nemá to nic společného se skutečnou estetičností nebo erotickou přitažlivostí. Ve finále nemáme tak moc šanci se dozvědět, jak nás vidí ostatní lidé, zejména tehdy, pokud je naše krása mimo veškeré momentální trendy a ostatní jsou tedy v obdivu zdrženliví, aby se jim ostatní nesmáli. Ne, prostě hrajeme roli krasavic nebo ošklivek, případně tlustoprdek, protože nás to tak doma naučili.

MADIETTA: Souhlasim. O mne se odjakziva doma rikalo, ze jsem ta chytra a rozumna (nevim proc, zas takova slava to se mnou neni), cela rodina mlaskala nad tim, jak Kristynka krasne cte a jak ma rada encyklopedie a jak z ni jednou bude doktorka (celou pubertu “s doktorkou si pekne naserte”)...
Kdyz mi ted nekdo rekne, ze jsem chytra, tak me automaticky napadne “aha, takze jsem hnusna.” Nasrat na chytrost, chytrej muze bejt kazdej, ja chci bejt hezka.

MADIETTA: cesta do pekla je dlazdena dobrymi umysly.
vsechny nase matky to delaly pro nas, ze si myslely ze nam tim pomuzou a ze jw to pro nase dobro akorat to dobro je v jejich svete pokriveny a mimo

No a k tomu chválení a povzbuzování - to už jsem psala mockrát. Co se týče osobní přitažlivosti, tak mi máma celý můj život opakuje: "když ty holt nemáš ten esprit". Bylo mi zdůrazňováno, že je dobře, že jsem chytrá, a že musím být hodně schopná, abych se o sebe vždycky dokázala postarat, protože hezká věru nejsem a navíc jsem podivínka a nejspíš si nikoho nenajdu.

Já byla taková snaživá, ovlivnitelná holčička, takže jak maminka řekla, tak jsem udělala. Jsem chytrá a schopná a umím se o sebe postarat. Ale přitažlivá už nebudu nikdy. Proto taky absolutně nestojím o to, aby lidi chválili moje schopnosti a úspěchy nebo inteligenci, jelikož to je přece samozřejmý a jsou to vlastně takový těšínský jablíčka. Vždycky jsem naopak prahla po tom, aby mi někdo řekl, že mi to sluší, jaká jsem hezká. Je to pitomý a povrchní, ale je to tak. Bohužel, mindrák je tak zažraný, že i když mi to náhodou někdo řekne, tak mu to stejně nevěřím. Bludný kruh, ze kterého není úniku.

Nejhorší na tom je, že vím, že mě máma má ráda a že to fakt myslela dobře, že mi vlastně podle svého nejlepšího přesvědčení chtěla pomoct.

Jinak s těmi "studenými odchovy", to snad byla nějaká generační tendence nebo co. Moje máma je to samý. Ona umí být kontaktní a láskyplná jenom s miminkama. Je to krásně vidět na vnoučatech. Jak se překlopí do samostatnějších bytostí, máma už najednou neví, co s nima. Přijde jí asi blbý je objímat a mazlit, když přijdou sami, stojí vždycky trpně a neví, kam s očima. Leccos z mého dětství mi to osvětlilo.

BERUSKA_CA: tak ono ta stredna cesta totiz nie je tak jasne vytycena jak extremy. Ta sa musi stale hladat a to boli.

ACKO: To je jako s tou obezitou-stihlosti-vychrtlosti, ode zdi ke zdi, lidi neumi chapat stredni cestu, vzdycky se to nekam prevazi.

BERUSKA_CA: nojo, teď se to ovšem někdy totálně zvrtlo, jeví se mi, že někteří rodiče dělají otroky svým dětem, protože ta zářivá čistá individualita se nesmí pokřivit

Začínám chápat současnou (občasnou) výchovu úplně bez trestů, zákazů a okřikovani. Pokud někdo zažije tohle, tak to nechce na svých dětech opakovat ani v náznaku.

NIGHTFURY: Ale básničky jsem uměla nejdelší a nejdřív ze všech!

ANNIKA: To je příšerný. Jsme fakt vděčná za svoje rodiče, tohle je pro mě úplné peklo :(

VALENTINA: Na tuhle otazku jsem dostala odpoved uplne omylem. Kdyz jsem byla hodne mala. Babka matce narizovala, jak se ke me ma chovat a dohlizela na spravnost toho konani. Chyby pochopitelne trestala smrsti vycitek a vydirani. Zaslechla jsem, jak si moje matka stezuje te svoji, tresoucim se velmi nestastnym hlasem: “Ale kdyz se k ni budu takhle chovat, nebude me mit rada...”
Babka mela odpoved: “Musi. To je jeji povinnost.” S velkym durazem na posledni slovo.
V te generaci panoval pocit, ze dite proste musi. Musi si vsechno nechat libi, “v zajmu civilizace”. A pochopitelne je potreba, aby dite bylo vdecne a chovalo sve rodice v ucte.
Kdyz slycham, jak dnesni generace vyzaduje to a ono, “ma narok” aniz by chapala, ze to je vsechno akce a reakce, tak si rikam: “A kdopak je to asi naucil?”

VALENTINA: Tohle je hrozně zvláštní, jak někteří rodiče (i prarodiče), kteří se svým dětem/vnoučatům v jejich dětství téměř nebo dokonce vůbec nevěnovali, pak tuhle skutečnost vytěsní a očekávají radostné společné chvíle na stará kolena.
Že ten vztah musí na něčem stát a z něčeho růst, to už je nenapadne.

VALENTINA: To chapu, to je jasne. Ja taky zvolila ustup. Nehadam se, nenutim je naprosto k nicemu. Nasla jsem si misto k ziti jinde, vydelala jsem si na vzdelani, ktere me zivi a je klid. Komunikujeme online, jen s otcem.
Zmizet z toho prostredi byla jedina cesta, jak si zachovat pricetnost.