MADIETTA: To trochu zni, jako ze si potrebujes kompenzovat to, ze te to vyhodilo z rytmu, na kterej jses zvykla, nez jako nejaky regulerni nutkani tela. Neslo by to zkusit postupne nahrazovat nejakou jinou berlickou, po ktery se netloustne?

MADIETTA: jo, je to uplne fuk, kdy ho snis a po kolika porcich tedy veskera veda na to tedy ukazuje. Co neni ofc jedno je udrzitelny, s zivotnim stylem komplementarni a co nejmin cloveka zatezujici nastaveni.

K tomu druhymu, ciste subjektivne, bez opory ve vede: mam pocict, ze to souvisi s tim, co clovek ji, aneb konkretne u mne sacharidy budi chut jist dalsi sacharidy. Z pohledu celkovyho prijmu je to putna, ale z pohledu udrzitelnosti a uz to tak jedno neni.

ANNIKA: jako teoreticky, pokud je můj kalorický příjem v normě, tak by mělo být fuk, kdy to jídlo zkonzumuju, jsou koneckonců i zastánci jednoho obřího jídla denně. Navíc teda večeřím kolem šesté a spát jdu po půlnoci, takže to není, že bych ulehala nažraná.

Já fakt nevím, jak mám překonat to, že jakmile uprostřed dne sním normální jídlo, tak pak věčně chodím něco ujídat. Jako kdyby to otevřelo nějaký stavidlo nebo co. Jsem pak schopná sníst klidně dvakrát tolik co jiné dny.

ARGANNAH: to je asi jeden z mých problémů. Já potřebuju mít jako hlavní jídlo dne večeři.

Snídám (sice později, ale snídám), klidně vajíčka, žitný chleba se šunkou, prostě normální snídani, ale během dne si dám jednu až dvě svačinky (ovoce, hrst ořechů) a kolem šesté-sedmé mám to jedno "hlavní" jídlo. Potom už neujídám, spát jdu kolem jedné.

Když jsem na návštěvě u rodičů, kteří trvají na klasickém obědě ve 12, je to pro mě smrt, protože ten velký oběd způsobí, že žeru až do večera.

Nevím, co s tím, psychicky to prostě nedokážu překonat. Jakmile mám v prostřed dne velké jídlo, sežeru do večera, na co přijdu.

MAR_TINA: Podle mě v podstatě jo. Koukala jsem na nějaké reality show, kde s nimi hubnou, a můj převažující dojem je, že to jsou lidi s ultratěžkými traumaty (dlouholeté zneužívání třeba) a těžkou, těžce rozjetou neléčenou poruchou příjmu potravy. V době, kdy jsem to měla nejhorší, jsem taky zažila stavy, kdy celej den nemůžeš vůbec přestat jíst, a tohle oni mají podle mě furt. Nejlíp ještě pokud jsou v kodependentním vztahu s někým, kdo je zároveň opečovává a krmí a zároveň týrá. Normálního života se zřetelně bojí (po těch traumatech asi logicky), tak jim vlastně vyhovuje, že je ta obezita zavřela doma. A edukace kolem poruch příjmu potravy jiných než anorexie a bulimie je pořád mizerná, takže těm mechanismům, proč a co se děje, vůbec nerozumí.

Já bych teda samozřejmě radši viděla, aby se těmhle lidem místo bariatrického chirurga věnoval psycholog nebo psychiatr. Jenomže terapie trvá dlouho a zase jsme u toho, že těmhle lidem hrozí náhlá smrt prakticky každou minutu.