LUCIASHECK: Třeba je to špatně přeložené. Třeba říká "umírám únavou, takže když už mě nenecháš spát, dodej aspoň energii z jídla." Nebo "bože, konečně velký oběd, konečně je dost zdrojů, využij toho a jez."

Nikoho nehodnotím, žiju pouze ve svém těle. Nepovažovat jeho signály za relevantní se mi za posledních třicet let vymstilo tolikrát, že to ani neumím spočítat. Jenže tohle člověku dietní kultura opakuje pořád dokola: hlavně neposlouchat svoje tělo. Chce se hýbat - ne musí sedět u počítače. Chce spát - ne. Chce jíst - bože, jen to ne. X hubnoucích reality show nám vtloukalo roky do hlavy "neposlouchej svoje tělo, ignoruj hlad, ignoruj únavu, jeď podle plánu." Podle mě tohle nás dostalo tam, kde jsme: jsme vyčerpaní, tlustí / obézní/ podvyživení, závislí.

Já si uvědomuju, že můj případ byl trochu hardcore a ze někteří z vás mají takový zdravotní stav, že ta zpětná vazba s tělem vypadá jinak. A tak. Ale jako tohle kolektivní tleskaní tomu, jak bráníme tělu v naplnění jeho potřeb, je podle mě příklad toxického diskursu, který nadváhu a obezitu neřeší, ale zhoršuje nebo rovnou způsobuje.

ARGANNAH: Pokud si telo rika “vyhodilas me z rytmu, na ktery jsem zvykle, tak ted zbytek dne konstantne zer,” prepac, ze jejo nazor nepovazuju za relevantni.

A taky si v takový chvíli dát perlivou a ne obyčejnou vodu.

MADIETTA: já teď řešim opak, a to jak se dokopat vůbec něco sníst, ale v minulosti mi fungovalo "skořicová žvejkačka a jít okamžitě něco dělat" a když už jsem fakt nutně potřebovala něco sežrat, tak mě hrozně uspokojovalo loupání a chroupání řapíkatýho celeru :-D narozdíl od okurky nebo ledovýho salátu u něj mam pocit, že jsem fakt něco snědla, takže jsem necejtila potřebu futrovat něco dalšího... Z ovoce mě dlouhodoběji uspokojí kiwi/jabko/hruška, i když mam zrovna žravou... a jako fakt důležitý se mi osvědčilo se v takovym momentě, kdy s tim vůbec nedokážu bojovat, zastavit a zamyslet, na co vlastně mam opravdu chuť a dát si rovnou jenom to, než tady uzobnout tohle, támhle zase támhleto, ale chuť zobat je furt, protože není uspokojená...

MADIETTA: To trochu zni, jako ze si potrebujes kompenzovat to, ze te to vyhodilo z rytmu, na kterej jses zvykla, nez jako nejaky regulerni nutkani tela. Neslo by to zkusit postupne nahrazovat nejakou jinou berlickou, po ktery se netloustne?

MADIETTA: jo, je to uplne fuk, kdy ho snis a po kolika porcich tedy veskera veda na to tedy ukazuje. Co neni ofc jedno je udrzitelny, s zivotnim stylem komplementarni a co nejmin cloveka zatezujici nastaveni.

K tomu druhymu, ciste subjektivne, bez opory ve vede: mam pocict, ze to souvisi s tim, co clovek ji, aneb konkretne u mne sacharidy budi chut jist dalsi sacharidy. Z pohledu celkovyho prijmu je to putna, ale z pohledu udrzitelnosti a uz to tak jedno neni.

ANNIKA: jako teoreticky, pokud je můj kalorický příjem v normě, tak by mělo být fuk, kdy to jídlo zkonzumuju, jsou koneckonců i zastánci jednoho obřího jídla denně. Navíc teda večeřím kolem šesté a spát jdu po půlnoci, takže to není, že bych ulehala nažraná.

Já fakt nevím, jak mám překonat to, že jakmile uprostřed dne sním normální jídlo, tak pak věčně chodím něco ujídat. Jako kdyby to otevřelo nějaký stavidlo nebo co. Jsem pak schopná sníst klidně dvakrát tolik co jiné dny.

ARGANNAH: to je asi jeden z mých problémů. Já potřebuju mít jako hlavní jídlo dne večeři.

Snídám (sice později, ale snídám), klidně vajíčka, žitný chleba se šunkou, prostě normální snídani, ale během dne si dám jednu až dvě svačinky (ovoce, hrst ořechů) a kolem šesté-sedmé mám to jedno "hlavní" jídlo. Potom už neujídám, spát jdu kolem jedné.

Když jsem na návštěvě u rodičů, kteří trvají na klasickém obědě ve 12, je to pro mě smrt, protože ten velký oběd způsobí, že žeru až do večera.

Nevím, co s tím, psychicky to prostě nedokážu překonat. Jakmile mám v prostřed dne velké jídlo, sežeru do večera, na co přijdu.