ANNIKA: stylem "nezvládnu myšlenku nikdy" jsem přestala kouřit.
Nikdy jsem neřekla, že už si nezapálím, jen jsem se vždycky sama sebe zeptala, jestli si opravdu chci zapálit teď. Ve finále ta odpověď už patnáct let nebyla "ano" (naposledy, tehdy asi po půl roce, jsem si zapálila při čekání na výsledky státnic v roce 2007), ale nikdy jsem neřekla, že končím s kouřením nadobro :-)

CORNELA: No ono ti neříká přece, že se máš cpát sladkým. Říká, že má nedostatek sacharidů a chce rychlý zdroj. Neříká, že se chce válet na gauči: říká, že je unavené. Pokud tělo mluví takhle a jenom takhle a pořád, tak je to právě symptom toho, že ho vůbec neposloucháme. Tělo nakrmené dostatkem kvalitních sacharidů a adekvátně odpočaté se takhle nechová. Což ale samozřejmě víš - a nejspíš to vědí i všichni ostatní tady. Že neustálá únava a cukrové cravingy jsou signál nějakého typu poplachu. Ale na ten se bohužel reaguje takzvanou disciplínou, která střídá ušlechtilé sebeovládání s provinilými výlety do cukrárny. Chudáci těla.

MAR_TINA: Pardon. :-D

KOTENCE: Nechtěla ses dostat ke zjištění, že lidi jsou různí a všem nefunguje totéž stejně? Tak jo.

TAPINA: hehe, presne sem jsem se nechtela dostat a proto sem obvykle neprispivam :-D

MAR_TINA: Mně možná, což mi vlastně došlo až u čtení toho tvého příspěvku, opravdu pomáhají baby steps. Malej úspěch taky úspěch. Sním půl dortíku? Optimální to není, ale dřív bych ho zhltla celý. Takže to je úspěch.

Srazis kavárnu z každodenního dortíku na dvakrát týdně? Úspěch jako hrom! Prestanes si sladit kafe? Super!

I z těhle částečnych kroku mám radost a nebicuju se, když to nevyjde. Váha jde dolů, nezavodim, mám na to spoustu let, acim víc zhurta na to půjdu, tím pravděpodobněji se sprajcnu.

Nejsem typ, co si bahni ve vyzvach a potřebuje se hecnout, já potřebuju netrpet :-D A jakmile si něco striktně zakazu, tak nastane přesně situace "Nemysli na růžovýho slona! Hlavně nemysli na růžovýho slona!"
Musím to mít nastavené na nějake takové "Mírni se, co to půjde, když to nepůjde, bože, svět se nehrouti". A paradoxně když "můžu", tak mě to neláká zdaleka tolik, jako když "nemůžu".

Si vždycky vzpomenu, jak jsem Milovala slaninove Lays. Nemůžu žrát chipsy. Nemůžu. A pak jsem to nevydržela a šup tam celej pytel.
A když jsem si je za klidné mysli koupila, jak si dneska dám, tak jsem to nějak nestihla. Neva, dám si druhej den. Nějak jsem neměla chuť. A v podobným duchu se to táhlo snad tři nedele a každej den jsem měla dobrej pocit, že dneska si dám chipsy :-D Hecnout se, že si je dát nesmím, tak ty tři týdny nejspíš nedám

Tak ona ta těla, které k nám promlouvají, nemluví jasně zřetelně čelem k nám a česky. Někdy řvou zpoza rohu z koupelny polsky. A je na nás se zastavit, zajít do koupelny, nastražit uši a pokusit se té polštině porozumět.

Je to vlastně taková analýza, proč mám teď ukrutnou chuť na sladký, já teda spíš na obří hambáč a dortík až po něm. Je dobrý návyk se zaseknout, promyslet to a pak si navrhnout řešení. I kdyby to řešení byla noční čokoláda.

Třeba dneska jsem se ještě procházela po lese (připletl se mi do cesty při práci, tak jsem si dala hodinku uvolňovací procházky) a tělo ječelo hlady a hcutí na hambáč. Jistě, včera jsem odcvičila dvě hodiny - kruhák a po něm pilates, ušla 12500 kroků, dost se stresovala prací a spala 6,75 hodiny místo optimálních 7,5- 8.

Rozhodla jsem se místo příšerného racionálního oběda v krabičce (ale fakt děs, včera mi došla síla a ingredience) - quinoa, fazole z konzervy a brokolice, brrrr, zajet do kavárny, dát si bulku s trhaným hovězím a zeleninovým salátem, bez slaniny. Stejně si tělo vyřvalo kafe a po hluboké úvaze ještě tvarohový koláček (ale ne pavlovu!!!). Teď si napůlhodiny lehnu, protože zbytek té únavy nejde zajíst, mám oteklé nohy a cítím spoustu svalů. A pak zase pracovní svist.

Jako mé PPP já si to jídlo vyčítá a říká mi, že si možná obhajuju kavárničku čímkoli, protože tam chci. Proto jsem to zadala do tabulek a jako víc tuků, jinak cajk. Tuky stáhnu u svačiny a večeře. A neklidná stejně jsem, tak tím si přidám stresové hormony a nezhubnu.

KOTENCE: Ani ne, člověče. Já byla to dítě, co si sedne, hraje s hračkama a přehrává si u toho vymyšlené příběhy. V první třídě jsme měli nějaký závod vyznačenou trasou a já už tam dolezla poslední s jazykem na vestě a s pocitem, že jestli se vůbec dostanu do cíle, tak napůl udušená. Následně učitelka doporučila rodičům, aby mě přihlásili do sportovního kroužku, který vedla, že potřebuju trošku zlepšit kondičku. To bylo fajn, kombinovala se tam gymnastika s atletikou, ale mně bavily ty gymnastické věci zaměřené na obratnost, v těch na výkon jsem byla bezkonkurenčně nejhorší pořád.

TAPINA: tak malý děti se hýbou pořád. To jak je pak posadíme do lavic, tak ten návyk zničíte, že jo. Možná jsi ve třech taky pořád někde lezla a běhala a měla z toho super pocit :-)

KOTENCE: Moje tělo nikdy v životě nezačalo vyžadovat sport (upřímně, sportovat, skutečně sportovat, už nikdy v životě nebudu zkoušet, na tyhle pokusy už jsem moc stará a zkušená, maximální pohybová aktivita, která mi je schopná přinášet nějaké ty neurotransmitery, je turistika, cokoliv fyzicky náročnějšího mě jenom deptá). Uspokojivá chemie po sportu se mi nedostavuje, jenom pocit, že jsem to zase přežila, tak dobrý.

TEKKIT: moje zkusenost se sportem je stejna jako s jidlem. Nasadis ten rezim, telo si zvykne, a protoze je mu tak lip, zacne to vyzadovat.
Kdyz si udelas paralelu, tak drzet diety je jako se nehybat (drzet dietu s pohybem). Telo v tom je zvykly byt, hlave se to nechce menit, happy neurotransmitery se snazi ziskavat (radoby snadneji) jinde ruzne blbe - z netu, alkoholu a jinych drog, junkfood.

TAPINA: Jasne, ale evolucne je telo porad skoro stejny. Ja to beru tak, ze jsem zavrena v byte, jako je krecek v akvarku. Kreckovi tam davame to behaci kolecko, protoze mu chceme nahradit prirozeny pohyb. Tak sobe taky davam takova substitucni kolecka...
Ta uspokojiva uvolnujici chemie se ti po sportu vyplavi a navyk na to zvnika stejne, jako kdyz si to pravidelne vyplavujes necim jinym. Rozumim, ze hodina behu chce vetsi odhodlani, nez sklenicka vina, ale to prave jen na zacatku stejne jako s tim jidlem.
ja mam rada tuhle tabulku: https://nyx.cz/files/000/025/2599788_e15b1867ec80cc5ce665/original.png?name=how-to-get-your-daily-dose-of-happiness-chemicals-1.png

Chci tim rict, ze ten 'zdravej zivotni styl', co je potreba nastavit a udrzet, se po zabehnuti, ktery vyzaduje nejakou disciplinu a odhodlani, pak uz udrzuje samospadem, protoze, co telu dela dobre, to chce opakovat. Ty signaly tela se postupne zacnou ozyvat spravne.
Kdyz v tom nejde vydrzet lehko, tak je neceho malo nebo moc.

TEKKIT: moje řeč, na tělo musí být přísnost, tenhle měsíc jsem ho vytrénovala dvoudenním půstem a jak mu to prospělo, dneska si tělo říká, že by chtělo se válet na gauči, ale půjde si napumpovat kolo a dá si první jarní vyjížďku :-)

ARGANNAH: Jenže tělo totálně vyhozeny z nejakyho zdravyho normálu, navykly na šílenosti a s mirkobiomem přizpůsobenym fastfoodu a kobliham si prostě říká o ten podivný nenormál.
Poslouchat svoje tělo, tlačím o půlnoci chipsy a snidam koblihy :-) Třeba na to sladké fakt pomáhá ho holt chvíli na sílu nejíst (a teď nemyslím si nedat banán nebo vysilovat, že bílý jed, odstup, satane, ale holt chvíli nesvacit snickersky a neveceret Milku) a najednou ty chutě zdaleka takový nejsou. Stejně jako o zeleninu si můj organismus zhusta neříká, když mu ji cpu, tak se časem i ozve, že by si dal.

Někdo na to chuť nemá, někomu je po tom třeba blbě, ale konkrétne já bych neměla problém jíst fakt jako totálni dobytek, smažený, Fast food, činu, sladký... Klidně denně. Takže to být na sílu holt trochu musí a nevyhnu se tomu.

Čímž netozporuju, že něčí tělo si řekne a všechno krásně funguje, ale to moje holt ne.

ARGANNAH: Takže máš poslouchat tělo, který ti říká, že se máš válet a cpát se sladkým? Nebo se to teda dá naučit a tělo říkající tyhle nesmysly neposlouchat...