MADIETTA: tak ono ti tělo signalizuje hodně si odpočiň, jednak spánek, jednak hlavně duševně a od stresu a jez normálně a kvalitně. Což je hodně moc náročný a kolikrát to fakt nejde. Jídlo je věc, která vlastně jde nejlépe, hůř člověk hledá čas na spaní a odbourává stres. Navíc první týdny může být následek přibírání a další měsíce až roky nehubnutí. Ale dieta a nedostatek tě dostanou ještě níž, žádná cesta jak hned teď zhubnout spíš není.

Dostatek jídla je bazál (ten bude někde 1500 - 1800 kCal, upřesní to to kalkulačky) plus něco navíc minimálně na trávení, přemýšlení, stres a veškerý pohyb. Nebála bych se jíst 1800 - 2000 kCal/den a kolísat těch +/-10 % kolem stanovené hodnoty, nemusí to být denně na gramy a člověka by z toho jeblo. Kvalitní složení je 50 % kalorií z polysacharidů, 25 % z bílkovin a 25 % z tuků ideálně v každém jídle.

Vím, že homeofficáři to mají s pohybem strašně těžký, práce se neudělá a přirozená chůze neexistuje, ale dotlačit se k nějakému počtu kroků ideálně venku denně by bylo fajn i jako součást boje se stresem. Mírný pohyb spaluje stresové hormony. Takže je i lepší po půlce dne na chvíli a po konci dne na chvíli, aby se to likvidovalo včas.

MADIETTA: roky píšeš o velmi nízkokalorické stravě, nejsem si jistá jestli to jeden čas nebyl i lowcarb. To jsou roky diet a roky ničení, bohužel.
(Lowcarb funguje menšině žen a musí se v něm jet +/- napořád, ne držet i kdyby pár let a přestat, než nastane nějaký spor.)

MADIETTA: a jenom dodávám, že jsem si nikdy žádnýma dietama organismus nerozhodila, až do prvního těhotenství jsem neměla s váhou nikdy větší problémy. Byla jsem vždycky kyprá, to jo, ale v mezích normální váhy.

Po druhém dítěti jsem zhubla téměř bezpracně, jen mírnou úpravou jídelníčku, stačilo nasadit antidepresiva.

Období, kdy se to začalo celé sypat, cca koliduje s mým rozvodem. Takže zase hlava.

Poslouchat svoje tělo, tak šestnáct hodin denně proležím a zbytek prospím, a během těch šestnácti hodin sežeru, na co přijdu.

Protože moje tělo je jaksi taky hlava, žejo. A když ta hlava není v pořádku (a nikdy úplně nebude, některé věci se prostě "spravit" nedají), tak to prostě fungovat nemůže.

Teorie, že ráno a dopoledne mají být největší porce, a teorie, že důležitý je celkový denní příjem a ne kdy ho zkonzumuješ, jsou podle všeho 50:50.

Já jsem ochotná k čemukoliv, poslední roky se usilovně snažím dobře spát, dostatečně se hýbat a myslím, že oproti předchozímu stavu je to zlepšení věru radikální. Ale nemůžu začít mohutně obědvat, protože než by si (možná!!! a možná taky ne) moje tělo a hlavně moje hlava zvykly, že nemá po zbytek dne žrát jak nezavřené, tak bych taky mohla vážit 150 kilo. Což by bylo poněkud kontraproduktivní, že.

Například jsem si teď stáhla appku Noom a zjišťuju, že je to pro mě úplně zbytečné. Jíst pravidelně, to jím. Vážit se, to se vážím. Naprostá většina potravin, co konzumuju, patří do zelené skupiny, můj kalorický příjem je podle nich v pásmu, ve kterém bych měla hubnout. No a já tloustnu. Nebo nanejvýš nepřibírám.

Tohle je jenom výlev zoufalství, nemusíte na něj reagovat. :/

KOTENCE: Jo, třeba vypustit ze života úplně vlastní osobní zábavu a fungovat jen pro druhé - ráno do práce, z práce domů a být k dispozici dětem dokud nejdou spát a pak jít taky. To je můj problém, spím málo, protože můj skutečný MŮJ osobní život začíná až večer.

CORNELA: Walker Matthew v knížce Proč spime píše, že z jedny vynechaný noci se tělo vzpamatovává několik dní. Takže je otázka, co je normální v dlouhodobě nenormálním způsobu spánku.

A jasně, že se návyku zbaviš, když to prestanes dělat. Stejně jako prestaneš bažit po heráku, když ho prestaneš na delší dobu brát, tak i na ten sport si odvykneš. Tohle je jistě škoda, že na ty instantní a snadný způsoby se zvyká lip a odvyka hůř, než na ty zdravější a náročnější :-)

CORNELA: Mi přijde, že ty věci mají setrvačnost. Že se tělo z těch třídenních návalů práce hojí stejně, jako třeba z úrazu. Ale prd vím, žeo, jenom ppzoruju, jak to funguje mne. Třeba jsou na to studie.

CORNELA:
Skutečná potřeba těla je se vyspat podle cirkadianniho rytmu a tím načerpat energii. To je realita. Ovšem realita doktora v nemocnici neumožňuje tuhle základní potřebu naplňovat, takže přijde na řadu chut na čokoládu jako aspoň nějakou energii. Je to celkem past, protože pro záchranu zdraví ostatních vlastně ukusuješ z toho svýho... Jako děkuju ti za to, přijde mi to fakt náročný.
(Co s tím dělat netuším, tohle je obecně problém směnnýho provozu.)

Ale většina místních diskutujících tady předpokládám pracuje normálně přes den, takže upravit si život podle potřeb těla není až takový oříšek. Nicméně jo, může to znamenat i velký změny v životě

ARGANNAH: Ale buď máš disciplínu, nebo krmis co tělo chce a na co má chuť. A ta bohužel nekoreluje se skutečnou potřebou. Fakt si nemyslím, že po víkendový službě v práci tělo potřebuje další dva týdny sežral Milku denně, třeba

ARGANNAH: Moje telo teda rika dost specificky “prahnu po creme brulee lindtce” a kdyz dostane jinou cokoladu, nez kterou zrovna chce, zopakuje mi durazneji, ze prahne po creme brulee lindtce a s necim jinym mam jit do prdele, to si ulozi na potom :-D

ANNIKA: stylem "nezvládnu myšlenku nikdy" jsem přestala kouřit.
Nikdy jsem neřekla, že už si nezapálím, jen jsem se vždycky sama sebe zeptala, jestli si opravdu chci zapálit teď. Ve finále ta odpověď už patnáct let nebyla "ano" (naposledy, tehdy asi po půl roce, jsem si zapálila při čekání na výsledky státnic v roce 2007), ale nikdy jsem neřekla, že končím s kouřením nadobro :-)

CORNELA: No ono ti neříká přece, že se máš cpát sladkým. Říká, že má nedostatek sacharidů a chce rychlý zdroj. Neříká, že se chce válet na gauči: říká, že je unavené. Pokud tělo mluví takhle a jenom takhle a pořád, tak je to právě symptom toho, že ho vůbec neposloucháme. Tělo nakrmené dostatkem kvalitních sacharidů a adekvátně odpočaté se takhle nechová. Což ale samozřejmě víš - a nejspíš to vědí i všichni ostatní tady. Že neustálá únava a cukrové cravingy jsou signál nějakého typu poplachu. Ale na ten se bohužel reaguje takzvanou disciplínou, která střídá ušlechtilé sebeovládání s provinilými výlety do cukrárny. Chudáci těla.

MAR_TINA: Pardon. :-D

KOTENCE: Nechtěla ses dostat ke zjištění, že lidi jsou různí a všem nefunguje totéž stejně? Tak jo.

TAPINA: hehe, presne sem jsem se nechtela dostat a proto sem obvykle neprispivam :-D

MAR_TINA: Mně možná, což mi vlastně došlo až u čtení toho tvého příspěvku, opravdu pomáhají baby steps. Malej úspěch taky úspěch. Sním půl dortíku? Optimální to není, ale dřív bych ho zhltla celý. Takže to je úspěch.

Srazis kavárnu z každodenního dortíku na dvakrát týdně? Úspěch jako hrom! Prestanes si sladit kafe? Super!

I z těhle částečnych kroku mám radost a nebicuju se, když to nevyjde. Váha jde dolů, nezavodim, mám na to spoustu let, acim víc zhurta na to půjdu, tím pravděpodobněji se sprajcnu.

Nejsem typ, co si bahni ve vyzvach a potřebuje se hecnout, já potřebuju netrpet :-D A jakmile si něco striktně zakazu, tak nastane přesně situace "Nemysli na růžovýho slona! Hlavně nemysli na růžovýho slona!"
Musím to mít nastavené na nějake takové "Mírni se, co to půjde, když to nepůjde, bože, svět se nehrouti". A paradoxně když "můžu", tak mě to neláká zdaleka tolik, jako když "nemůžu".

Si vždycky vzpomenu, jak jsem Milovala slaninove Lays. Nemůžu žrát chipsy. Nemůžu. A pak jsem to nevydržela a šup tam celej pytel.
A když jsem si je za klidné mysli koupila, jak si dneska dám, tak jsem to nějak nestihla. Neva, dám si druhej den. Nějak jsem neměla chuť. A v podobným duchu se to táhlo snad tři nedele a každej den jsem měla dobrej pocit, že dneska si dám chipsy :-D Hecnout se, že si je dát nesmím, tak ty tři týdny nejspíš nedám

Tak ona ta těla, které k nám promlouvají, nemluví jasně zřetelně čelem k nám a česky. Někdy řvou zpoza rohu z koupelny polsky. A je na nás se zastavit, zajít do koupelny, nastražit uši a pokusit se té polštině porozumět.

Je to vlastně taková analýza, proč mám teď ukrutnou chuť na sladký, já teda spíš na obří hambáč a dortík až po něm. Je dobrý návyk se zaseknout, promyslet to a pak si navrhnout řešení. I kdyby to řešení byla noční čokoláda.

Třeba dneska jsem se ještě procházela po lese (připletl se mi do cesty při práci, tak jsem si dala hodinku uvolňovací procházky) a tělo ječelo hlady a hcutí na hambáč. Jistě, včera jsem odcvičila dvě hodiny - kruhák a po něm pilates, ušla 12500 kroků, dost se stresovala prací a spala 6,75 hodiny místo optimálních 7,5- 8.

Rozhodla jsem se místo příšerného racionálního oběda v krabičce (ale fakt děs, včera mi došla síla a ingredience) - quinoa, fazole z konzervy a brokolice, brrrr, zajet do kavárny, dát si bulku s trhaným hovězím a zeleninovým salátem, bez slaniny. Stejně si tělo vyřvalo kafe a po hluboké úvaze ještě tvarohový koláček (ale ne pavlovu!!!). Teď si napůlhodiny lehnu, protože zbytek té únavy nejde zajíst, mám oteklé nohy a cítím spoustu svalů. A pak zase pracovní svist.

Jako mé PPP já si to jídlo vyčítá a říká mi, že si možná obhajuju kavárničku čímkoli, protože tam chci. Proto jsem to zadala do tabulek a jako víc tuků, jinak cajk. Tuky stáhnu u svačiny a večeře. A neklidná stejně jsem, tak tím si přidám stresové hormony a nezhubnu.