ARGANNAH: Přemýšlím, jestli se to dá nějak ošetřit - třeba s pomocí dovolené
O tom už jsem tady psala mockrát - dodržovat ideální životosprávu a ideálně přitom i hubnout je práce na plný úvazek, která se při normálním životním zápřahu efektivně dělat nedá. Přesto se to po nás tlustých vyžaduje. Jako ano, věřím, že kdyby mě půl roku někdo živil, troufnu si neskromně říct, že při své disciplíně bych neměla problém dodržovat cokoliv.

Jinak jako vždycky lituju, že jsem se nechala strhnout a něco sem napsala - vždycky jenom upadnu do deprese ze všech těch připomínek, co všechno dělám špatně a měla bych dělat jinak, v čem všem jsem ještě nedostatečná.

MADIETTA: Nebudu radit, vím prd, znám jen svoje tělo. Ale zde obecná úvaha na tohle téma. Totiž co se mi vyplatilo za těch posledních patnáct let hledání cesty, jak z obezity, je nebrat vůbec nic za spolehlivé, a nejmíň ze všeho obecné dietní rady. Dokud jsem se jimi řídila, jen jsem lítala v jojo efektech. Musela jsem si de facto všechno zpochybnit, zkombinovat rady o potravinách s radami na kvalitu spánku a snížení stresu, strávit roky na psychoterapiích a nakonec se (velmi těžce, kicking and screaming) naučit nepřepracovávat. Začalo to fungovat až ve chvíli, kdy jsme s tělem našly společnou řeč a dokázaly se domluvit o základních věcech, tak, aby netrpěla (dlouhodobě, protože občasné kompromisy jsou nevyhnutelné) žádná část mně. A teď to jde. Pomalu, ale jde. Nevím samozřejmě, jestli se to zítra nezesere kvůli nějaké věci, kterou jsem doteď přehlížela. Ale podle mě základ je prostě postavit se na zadní a přestat se nechat zneužívat - rodinou, prací, dietním průmyslem i zástupy chytráků, co melou "nežer a hýbej se" a všechny ty řeči o zdraví a snadnosti hubnutí jsou pro ně jen nástroj k ponižování druhých.

Blbá věc je, že najet na zdravý režim z režimu nezdravého skutečně znamená smířit se s krátkodobým nabráním. Pamatuju si, jak to tu řešila Moody nebo kdo - trvale nevyspalá, polomrtvá stresem a nejspíš i podvyživená. Začala trochu víc jíst, subjektivně se jí udělalo mnohem líp, ale kila šla okamžitě nahoru. To je samozřejmě demence. Přemýšlím, jestli se to dá nějak ošetřit - třeba s pomocí dovolené. Tzn. najet na nový režim s jídlem ve chvíli, kdy je člověk aspoň po dvou týdnech odpočinku, srovnaný, bez stresu, v psychické pohodě. Podle mě by to mělo pomoct. Nicméně je to nějaká hypotéza, která vznikla na základě mých subjektivních zkušeností, na ostatní to vůbec nemusí fungovat. Myslím, že je samozřejmě legitimní žít dál tak, jak žiješ, pokud ti to vyhovuje (nebo pokud ti to sice moc nevyhovuje, ale je to komfortní zóna a velké změny v tuhle chvíli z jakýchkoli důvodů dělat nechceš).

MADIETTA: tak ono ti tělo signalizuje hodně si odpočiň, jednak spánek, jednak hlavně duševně a od stresu a jez normálně a kvalitně. Což je hodně moc náročný a kolikrát to fakt nejde. Jídlo je věc, která vlastně jde nejlépe, hůř člověk hledá čas na spaní a odbourává stres. Navíc první týdny může být následek přibírání a další měsíce až roky nehubnutí. Ale dieta a nedostatek tě dostanou ještě níž, žádná cesta jak hned teď zhubnout spíš není.

Dostatek jídla je bazál (ten bude někde 1500 - 1800 kCal, upřesní to to kalkulačky) plus něco navíc minimálně na trávení, přemýšlení, stres a veškerý pohyb. Nebála bych se jíst 1800 - 2000 kCal/den a kolísat těch +/-10 % kolem stanovené hodnoty, nemusí to být denně na gramy a člověka by z toho jeblo. Kvalitní složení je 50 % kalorií z polysacharidů, 25 % z bílkovin a 25 % z tuků ideálně v každém jídle.

Vím, že homeofficáři to mají s pohybem strašně těžký, práce se neudělá a přirozená chůze neexistuje, ale dotlačit se k nějakému počtu kroků ideálně venku denně by bylo fajn i jako součást boje se stresem. Mírný pohyb spaluje stresové hormony. Takže je i lepší po půlce dne na chvíli a po konci dne na chvíli, aby se to likvidovalo včas.

MADIETTA: roky píšeš o velmi nízkokalorické stravě, nejsem si jistá jestli to jeden čas nebyl i lowcarb. To jsou roky diet a roky ničení, bohužel.
(Lowcarb funguje menšině žen a musí se v něm jet +/- napořád, ne držet i kdyby pár let a přestat, než nastane nějaký spor.)

MADIETTA: a jenom dodávám, že jsem si nikdy žádnýma dietama organismus nerozhodila, až do prvního těhotenství jsem neměla s váhou nikdy větší problémy. Byla jsem vždycky kyprá, to jo, ale v mezích normální váhy.

Po druhém dítěti jsem zhubla téměř bezpracně, jen mírnou úpravou jídelníčku, stačilo nasadit antidepresiva.

Období, kdy se to začalo celé sypat, cca koliduje s mým rozvodem. Takže zase hlava.

Poslouchat svoje tělo, tak šestnáct hodin denně proležím a zbytek prospím, a během těch šestnácti hodin sežeru, na co přijdu.

Protože moje tělo je jaksi taky hlava, žejo. A když ta hlava není v pořádku (a nikdy úplně nebude, některé věci se prostě "spravit" nedají), tak to prostě fungovat nemůže.

Teorie, že ráno a dopoledne mají být největší porce, a teorie, že důležitý je celkový denní příjem a ne kdy ho zkonzumuješ, jsou podle všeho 50:50.

Já jsem ochotná k čemukoliv, poslední roky se usilovně snažím dobře spát, dostatečně se hýbat a myslím, že oproti předchozímu stavu je to zlepšení věru radikální. Ale nemůžu začít mohutně obědvat, protože než by si (možná!!! a možná taky ne) moje tělo a hlavně moje hlava zvykly, že nemá po zbytek dne žrát jak nezavřené, tak bych taky mohla vážit 150 kilo. Což by bylo poněkud kontraproduktivní, že.

Například jsem si teď stáhla appku Noom a zjišťuju, že je to pro mě úplně zbytečné. Jíst pravidelně, to jím. Vážit se, to se vážím. Naprostá většina potravin, co konzumuju, patří do zelené skupiny, můj kalorický příjem je podle nich v pásmu, ve kterém bych měla hubnout. No a já tloustnu. Nebo nanejvýš nepřibírám.

Tohle je jenom výlev zoufalství, nemusíte na něj reagovat. :/

KOTENCE: Jo, třeba vypustit ze života úplně vlastní osobní zábavu a fungovat jen pro druhé - ráno do práce, z práce domů a být k dispozici dětem dokud nejdou spát a pak jít taky. To je můj problém, spím málo, protože můj skutečný MŮJ osobní život začíná až večer.

CORNELA: Walker Matthew v knížce Proč spime píše, že z jedny vynechaný noci se tělo vzpamatovává několik dní. Takže je otázka, co je normální v dlouhodobě nenormálním způsobu spánku.

A jasně, že se návyku zbaviš, když to prestanes dělat. Stejně jako prestaneš bažit po heráku, když ho prestaneš na delší dobu brát, tak i na ten sport si odvykneš. Tohle je jistě škoda, že na ty instantní a snadný způsoby se zvyká lip a odvyka hůř, než na ty zdravější a náročnější :-)

CORNELA: Mi přijde, že ty věci mají setrvačnost. Že se tělo z těch třídenních návalů práce hojí stejně, jako třeba z úrazu. Ale prd vím, žeo, jenom ppzoruju, jak to funguje mne. Třeba jsou na to studie.

CORNELA:
Skutečná potřeba těla je se vyspat podle cirkadianniho rytmu a tím načerpat energii. To je realita. Ovšem realita doktora v nemocnici neumožňuje tuhle základní potřebu naplňovat, takže přijde na řadu chut na čokoládu jako aspoň nějakou energii. Je to celkem past, protože pro záchranu zdraví ostatních vlastně ukusuješ z toho svýho... Jako děkuju ti za to, přijde mi to fakt náročný.
(Co s tím dělat netuším, tohle je obecně problém směnnýho provozu.)

Ale většina místních diskutujících tady předpokládám pracuje normálně přes den, takže upravit si život podle potřeb těla není až takový oříšek. Nicméně jo, může to znamenat i velký změny v životě

ARGANNAH: Ale buď máš disciplínu, nebo krmis co tělo chce a na co má chuť. A ta bohužel nekoreluje se skutečnou potřebou. Fakt si nemyslím, že po víkendový službě v práci tělo potřebuje další dva týdny sežral Milku denně, třeba

ARGANNAH: Moje telo teda rika dost specificky “prahnu po creme brulee lindtce” a kdyz dostane jinou cokoladu, nez kterou zrovna chce, zopakuje mi durazneji, ze prahne po creme brulee lindtce a s necim jinym mam jit do prdele, to si ulozi na potom :-D

ANNIKA: stylem "nezvládnu myšlenku nikdy" jsem přestala kouřit.
Nikdy jsem neřekla, že už si nezapálím, jen jsem se vždycky sama sebe zeptala, jestli si opravdu chci zapálit teď. Ve finále ta odpověď už patnáct let nebyla "ano" (naposledy, tehdy asi po půl roce, jsem si zapálila při čekání na výsledky státnic v roce 2007), ale nikdy jsem neřekla, že končím s kouřením nadobro :-)

CORNELA: No ono ti neříká přece, že se máš cpát sladkým. Říká, že má nedostatek sacharidů a chce rychlý zdroj. Neříká, že se chce válet na gauči: říká, že je unavené. Pokud tělo mluví takhle a jenom takhle a pořád, tak je to právě symptom toho, že ho vůbec neposloucháme. Tělo nakrmené dostatkem kvalitních sacharidů a adekvátně odpočaté se takhle nechová. Což ale samozřejmě víš - a nejspíš to vědí i všichni ostatní tady. Že neustálá únava a cukrové cravingy jsou signál nějakého typu poplachu. Ale na ten se bohužel reaguje takzvanou disciplínou, která střídá ušlechtilé sebeovládání s provinilými výlety do cukrárny. Chudáci těla.

MAR_TINA: Pardon. :-D

KOTENCE: Nechtěla ses dostat ke zjištění, že lidi jsou různí a všem nefunguje totéž stejně? Tak jo.

TAPINA: hehe, presne sem jsem se nechtela dostat a proto sem obvykle neprispivam :-D