MAR_TINA: fakt? já jsem stará a furt hladová, kdy tohle skončí?:)

ARGANNAH: když jsem odpoledne či večer unavená a hladováa potřebuju dotáhnout práci nebo řídit, nesmím se najíst jinak vypnu :) maximálně kafe a kousek čokolády. Přesně tenhle systém využívám nebo spíš myslím na to v autě, že jídlo je past a správná večeře je možná až na konci cesty.

Já poslední roky moc výrazně nevnímám hlad, to je s věkem normální. A když to pěkně přetáhnu, dostanu se odpoledne do stavu klepou se mi ruce a možná omdlím. Protivná jsem spíš při dlouhodobém omezování a to nedělám. Muž je po vynechání jídla na zabití, ale jeho nesoustředěný mozek mu od myšlenky na oběd dopřeje ještě dvě tři hodinky jiných zmatených činností a pak to stojí za to, až to - výjmečně - hraniční s meltdownem.

K tomu ještě jedna spekulace. Dívala jsem se zběžně na net a existujou studie, co prokazujou něco, čeho jsem si všimla už dřív: že hlad nemusí vést vždycky k únavě, ale může zvláštně aktivizovat. Že je člověk neuroticky aktivní, neklidný, podrážděný nebo přímo agresivní, těkavý, nevydrží v klidu sedět. Myslím, že o tomhle spousta lidí mluví, když říkají, že mají na dietě "spoustu energie": podle mě to není energie v pravém smyslu (ten typ, co se dostaví po kvalitní snídani se spoustou ovoce, komplexních sacharidů, bílkovin a kafe, kdy ma prostě člověk chuť si dát pořádně do těla a kdy taky nejlíp tečou endorfiny), podle mě je to tohle divné puzení. Dává to imo smysl i evolučně, kdo při sebemenším hladíku okamžitě odpadá do kouta únavou, musí mít snížené šance na přežití. A naopak, po pořádném sytém velkém jídle se chrápe. Zase bych si myslela, že dává smysl tohle nějak znát, aby si člověk nepletl únavu s nedostatkem energie a horečnatou aktivitu anorektičky se "spoustou energie".

Jinak jsem taky typ, co je o hladu agresivní až nesnesitelný. Jsem ráda, že jsem zanechala diet - a jak je teprve rád můj manžel! :D

MAGUMI: já bych k tomu poslednímu odstavci ještě dodal - podrážděnost a vztek. Nevim jestli to mám jen já. Ale vždycky jsem si to vysvětloval nedostatkem "cukru"...Ale vždycky kolem 10% podrážděnost a vztek. On i ten mozek potřebuje něco co když mu nedodáváš tak se vzteká.))

MAGUMI: Ten poslední odstavec je přesný: tohle je podle mě zásadní důvod, proč všem kromě anorektiček ty extrémní diety dlouhodobě fungovat nemůžou. Protože obživný pud prostě v nějakou chvíli začne být silnější - a pak se to rádo rozjede úplně bez sebekontroly. Proponenti hesel typu "prostě nežer" a "ze vzduchu se nepřibírá" si tohle neuvědomujou: představujou si tělo jako jednoduchý spalovací motor se zásobníkem a myslí si, že to jediné opravdu podstatné je, kolik zbývá v zásobníku a kolik do toho lijou. Akorát ono je to ve skutečnosti jak v té písničce od Honzy Vyčítala, kde chlápek v nouzi nalil do džípu pivo a ten pak nejenže vyžadoval místo benzínu alkohol, ale když mu došel, sám si jezdil bez majitele do hospody natankovat. :)

ARGANNAH: vidím to podobně. Jen o poruchách příjmu potravy nevím nic, tak se neodvažím ani spekulovat :)

CMLKA: mě přišel docela rozumnej. Ale nejsem žádný fanoušek který se bude bít o to, že je ten nejlepší na světě.

Obecně mi sere, že výživou a hubnutím se zabývá čím dál víc lidí, existuje čím dál víc studií, ale situace se neustále zhoršuje. Asi děláme něco strašně špatně.

VALENTINA: Tahle knížka je super, všem bych ji doporučil. Co se týče stravy, Attiu býval hodně zastánce ketogenní diety a půstů, v téhle knížce je mnohem konzervativnější ohledně svých doporučení.

Přežít - Zůstaňte mladí a zdraví co nejdéle - Peter Attia | Databáze knih
https://www.databazeknih.cz/knihy/prezit-zustante-mladi-a-zdravi-co-nejdele-526591
půst mmj doporučoval i Attia, ale v té knize od něj vlastně trochu upouští, protože jak už jste tu řekli i vy, není to pro každého.
já jsem to hrozně chtěla zkusit aspoň jeden den a po dopoledni bez kafe a cukru mě tak začla bolet hlava, že jsem s tím sekla:)

IOM_NUKSO: Jsou to jen moje osobní zkušenosti, nemám to podložené studiemi. :)

Ten běžný pocit hladu je spíš jen takový zdvořilý signál těla, že je třeba s tím něco dělat. Když nejíš dýl, tak se to pořád zesiluje, ale pořád máš relativně dost energie. Po dvou třech dnech bez jídla ale tělo začne vypínat a utlumovat, přestáváš mít normální pocit hladu a spíš cítíš, jak se to těla a hlava zavírají do sebe, a už to není jen takový pocit, že bys měla něco sníst, ale spíš to v sobě kombinuje něco jako stále sílící pocit ohrožení a zároveň velké fyzické slabosti a samozřejmě únavy. A když pokračuješ dál, začne ti začne blbnout hlava, ke konci těch čtrnácti dní už jsem začínal mít halucinace. :)

Jinak ale mám zkušenost, že dlouhodobě je pro tělo a hlavu mnohem horší, když jsi dlouho v deficitu, ale nedržíš úplný půst, jen zkrátka jíš mnohem míň, než bys měl a do toho se snažíš fungovat. Nikdy jsem naštěstí netrpěl anorexií ani poruchou příjmů potravy, ale když jsem se například zkoušel vysekat hluboko pod deset procent tuku, tak jsem na sobě pozoroval, jak to jídlo zabírá stále víc mé pozornosti a myšlenkové kapacity, vnímal jsem a ho viděl všude kolem sebe, všechno jídlo mnohem víc vonělo a podobně. Rozhodně to pro mě nebylo moc slučitelné s normálním životem.

(křečcích = křehčí :D)

(Spekulace alert)

Mám hypotézu, že bude hodně záležet i na fyzické konstituci. Astenické typy s minimem svalstva podle mě snášejí půst mnohem lépe než typy robustní kombinující svaly a tuk ve štědrém množství (vidím to třeba na srovnání tchýně, která je malinká a slabá, a svých rodičů, kteří jsou mohutní). Taky mají ti křečcích přijde mi větší sklony ke klasické anorexii, zatímco robustnější lidi spíš kombinujou dlouhodobé hladovění s nějakou formou záchvatů přejídání (s purgací nebo bez dle gusta každého soudruha). Ve výsledku ti první vychrtnou na kost a ti druzí se zmítají v destruktivních cyklech hlad/přežrání, a pokud jim nejde purgace (mně třeba nikdy nešlo na povel zvracet, a že jsem se kolem těch patnácti fakt snažila), končí s morbidní obezitou.

Analogicky, možná pro oba tyhle konce škály bude existovat zdravá varianta půstu. Pro jedny postupně omezovat počet jídel denně a pojímat to dlouhodobě, den o hladu jim podle mě nic hrozného neudělá; pro druhé si jednou za delší čas naordinovat odlehčovací den (ne úplně bez jídla), po jehož ukončení se ale nesmějí bát zase hned začít pořádně jíst. Plus nějaký faktor věku v tom asi bude taky, mladí potřebují jíst v principu víc než staří, a zvlášť, jsou-li mladí v pubertě nebo zrovna prudce rostou. Tam bych si fakt s půsty nehrála ani smykem.

(Konec spekulace, klidně pište, že jsem mimo :))

KURE: Já mám teda pocit, že dr. Fung je dost rozporuplná postava a někdo mi říkal, že je trochu šarlatán. Nicméně přerušovanej půst doporučuje i Sinclair v Konci stárnutí, v podstatě jde o to, že v těle se spouštěj nějaký očistný procesy a "uklízí" se v buňkách, probíhají tam nějaký jakoby opravy, protože stárnutí je vlastně zvyšování míry opotřebení a chybných procesů v buňkách a tímhle se to podpoří - interpretuju to jako naprostej laik.
Přerušovaný půst doporučuje i Satchin Panda jako nástroj pro synchronizaci se svým cirkadiálním rytmem.

Všichni plus i já z vlastní zkušenosti (už jsem to tu opakovaně psala) se shodneme na tom, že tělo se prostě na tohle naučí, pak mu to hladovění nijak zásadně nevadí, rozhodně ve dnech, kdy mám půst se nijak neplahočím, naopak mám energie hodně. Maximálně mě bolí hlava, když to zrovna nesedne, ale v takovej den se na to klidně i vykašlu. Plus mě osobně ten skill - vydržet nějakou dobu bez jídla přijde jako docela praktická věc :)) Pak není člověk tak strašně závislej na neustálým jezení a oprostí se od toho pocit, že pokud se každý 3 hodiny nenají, zemře strašnou smrtí.

ACKO: moje mama dela vzdy na uplnek :) myslim, ze ne uplne pokazdy, ale casto a vzdy se na to tesi, jak si da takovej trochu utlumenej ocistnej den. Ale ona je uz v duchodu a v domku se zahradou, tak to je samozrejme rozdil proti nekomu, co ma vysoce intelektualni nebo treba terenni zamestnani.

MAR_TINA: já na půst nedám dopustit, beru to ovšem jako jakousi očistu těla a psychiky, dělám dvoudenní tak jednou za 2 měsíce, citím se po něm skvěle, nemám pevný čas kdy ho chci dělat prostě tehdy kdy na to mám zrovna náladu