ARGANNAH: Takže přírodní rada zní:
Máš-li nadbytek potravy, rozmnož se tak, abys nadbytek potravy neměla!

Problém vyřešen, auditko můžeme uzavřít ;-) Jdu to oznámit manželce.

#pátek už ve čtvrtek

Abych nepsala jenom triumfalistický výkřiky: už je to dva a půl měsíce a zdá se, že trend na váze jde přeci jen trochu nahoru. Je to hrozně těžký říct, protože v rámci tý měsíční sinusovky mi klesla minimální váha asi o kilo až dvě a maximální šla asi o kilo nahoru. Celkový rozpětí bejvalo cca 2 kila, teď je 4. Ale na tom grafu to opravdu vypadá na mírnej, pozvolnej nárůst. Co z toho je tuk a co svaly, to těžko říct. Vypadám dobře, cejtím se dobře, hejbu se neporovnatelně líp. Ale zase, po tom počátečním nájezdu, kdy se tělo skokově proměnilo, se dál zas tak moc nic neděje.

Je to pravda ovlivněný tím, že se mi něco zásadně schrulo v pracovním životě a poslední dvě tejdny se z toho vzpamatovávám a ještě nejspíš dlouho vzpamatovávat budu. Ta věc má nulový krátkodobý následky, ale na dlouhodobý rovině z ní plyne, že musím předělat kompletně celou svou vizi, kam směřuju a co chci. Je to depka a psychicky mě to dost válcuje. Nutno říct, že moje starý coping mechanismy mi velej zašít se do postele s hromadou jídla a čumět do zblbnutí na Netflix, pročež jsem nějakou dobu dost vzdorovala rozjíždějícím se přejídacím záchvatům. Naštěstí jsem to zatím nějak ustála, jídelníček i pohyb je pořád plus mínus stejnej, nicméně špatnej psychickej stav vždycky generuje horší výsledky. K tomu jsem v pátek absolvovala párty tisíciletí (taky v návaznosti na tohle, jinak víte, že piju opravdu málo a jen při výjimečnejch příležitostech) - a samozřejmě následky cejtím ještě teď. Takže ten drobnej skok nahoru taky jde možná na vrub spíš tomu alkoholu než špatně nastavenýmu dlouhodobýmu režimu. Zase na druhou stranu, pohyb jedu pořád stejně, popravdě mi dokonce dost pomáhá to všechno psychicky zvládat (není nad to zalízt do posilovny, nasadit sluchátka, vypnout hlavu a nemyslet na NIC, hlavně ne na svůj posranej život, excuse my French). Tak nevím.

Někdy v půlce července si chci zajít na Tanitu nebo na Inbody, tam by se mělo ukázat něco v tvrdejch (byť nespolehlivejch) číslech. V mezičase myslím na to, co říkal Havlíček, že totiž když chce člověk dlouhodobě uspět, musí bejt připravenej makat třeba i měsíce bez větších výsledků. Podstatný je, aby ten nárůst byl ve svalech - nic jinýho vlastně vůbec důležitý není. Napíšu si to sem takhle černý na bílým a budu si to chodit číst, až budu mít zas debilní pocit z ranního vážení.

Konec deníkovýho záznamu, to be continued.

Tak pro úplnost, já se stravovala v mládí občas stylem, který naplňuje definici půstu, a jako křesťanka jsem pár let praktikovala i klasické velikonoční kombo přísný půst o popeleční středě + 40 dní vege + přísný půst na velký pátek (s tím, že přísný půst = ostrá varianta, tzn. nejíst vůbec nic). Fyzicky s tím problém asi nebyl, trávicí trakt se přizpůsobí všemu (a jak píše Kočanská, pak má člověk průjmy, když přechází na jiný režim. Průjmy jsem měla např. i když jsem končila low fat režim a vracela se k běžnému jídelníčku). Ale naprosto zásadně nedoporučuju tam, kde je riziko rozvoje nebo obnovení PPP, mám s tím vlastně nejhorší možné psychické zkušenosti. Ty duchovní půsty nějak velkou škodu nenadělaly, ale po těch hubnoucích jsem dlouhodobě akorát přibírala, byla podrážděná, silně emocionální, a v extrémních případech i ztrácela cyklus. A lítala mezi vykofeinovanou anorektickou hyperaktivitou a naprostým vyčerpáním. Kdo má sklony k nějaké formě PPP, fakt by tohle imho dělat neměl. Slovo "neměl" dvacetkrát podtržené červenou fixou.

Imo je fakt potřeba v tomhle znát svoje tělo. Co dělá dobře jednomu, může devastovat druhého.

je taky otazka, jak se ale da rict hezky "pribiras, nepripadas uz mi atraktivni a rad bych, abys na sebe trochu vic dbala, kazdej patek pohlidam deti at si muzes zajit do fitka a v sobotu odted chodime na vylety"

pokud to ten partner ma potrebu sdelit tak je zas v tomto kazda formulace spatna, malo nebo hodne. ale rict "tahle barva vlasu se mi nelibi" je mnohem prijatelnejsi nez rict "pribiras" i kdyz neni myslen vzhled ale treba nedostatek casu na sebe odbyvani se v jidle, dojidani po detech a problemy s hlidanim, i kdyz to ten chlap vidi a vnima, a mysli to jen tak jako "nevadi mi to ale neco se meni, zastav se, uvedom si tu zmenu a zvaz, zda to takto si prejes nebo ne a jen sis sama neuvedomila stav"

ARGANNAH: "jestli jeví zájem jen ve světlých obdobích a v krizích si mě ani nevšimne, tak to není perspektivní partner."

Mít nehodu, dostat nemoc, prožít nějaký šok, to jsou krize.
Mít nadváhu nebo být obézní je životní styl.

Pokud muž začne žít se štíhlou ženou a ona později vlastní vinou ztloustne, porušila nepsané podmínky vztahu.
Stejně jako třeba když on začne pít.

ARGANNAH: "pokud jsou spolu v dlouhodobém vztahu nějaký pátek, pak i on s nejvyšší pravděpodobností mohutně přispěl k tomu, že se do téhle situace dostala"

Na druhou stranu máš pravdu, že každý člověk s destruktivním životním stylem (obezita, alkoholismus...) kolem sebe má nejméně jednoho enablera, který mu takový život umožňuje (třeba i z dobré vůle a z lásky).

ANNIKA: Mluvim o tom, ze az budu ve "finalnim stadiu", tak budu mit stale nadvahu. A ano, muze se pak stat, ze priberu a budu zase obezni.

Chci chlapa, kteryho rozhodi deset kilo? No nechci. Tohle podezreni ve mne mirne bude, zvlast u muzu, ktery nejakej ten patek znam, ze. (Jiste, pokud si s nim zacnu az budu mit pod metrak a zase bych se vyzrala na 140, tak se mu asi divit nebudu, ale do tohodle stadia uz se nikdy znova dostat nechci).
Uprimne mi prijde jednodussi a ferovejsi je poslat do pr*ele na prvni dobrou a ne snaset jejich cukrovani jen proto, ze bych snad z nejaky spolecensky roviny mela...

ANNIKA: Nepopisuješ nějaké rozcházení zájmů, kdy si lidi radši jdou z cesty, protože si už nerozumí. Popisuješ obrovskou životní krizi a propad, který se neděje bez důvodu. 50 kilo opravdu nepřibereš proto, že ti najednou zachutná jíst, a rezignace, kterou líčíš, je nějaká forma pádu na dno, která má svoje zatraceně vážné příčiny. Kdyby to bylo celoživotní nastavení té ženy, tak je to jedna věc, ale ty mluvíš o změně a takováhle radikální proměna je symptom něčeho zásadního, co se musí řešit. Jistě, chlap může takovou ženu opustit, protože na to nemá koule - asi se to i běžně děje. Ale pokud jsou spolu v dlouhodobém vztahu nějaký pátek, pak i on s nejvyšší pravděpodobností mohutně přispěl k tomu, že se do téhle situace dostala. A pokud ji opustí, je to ekvivalentní hajzlovi, který našuká holce dítě, ona v těhotenství hrozně přibere a on ji opustí, že je moc tlustá. Fuck off.

Aby to bylo lépe vidět, představme si naopak vážnou depresivní epizodu v životě muže. Manželství mají nastavené tak, že chlápek akorát pořád maká a najednou v jednu chvíli vyhoří a odpadne. Život pro něj začne být noční můra, dělá mu problém jenom vstát z gauče, celé dny čumí do stropu, přeje si umřít, nedbá o sebe, tloustne, opíjí se, rezignuje. A ženská odejde, protože ona si přeci zaslouží repre frajera, co má horu peněz, šarm, pěstěný plnovous a tělo jako z katalogu. Ne trosku, co smrdí i z fotky a je zralá na psychiatra. A podle své logiky by udělala správnou věc - ona, krásná, aktivní a mladá, se přece s někým takovým nebude zahazovat.

QUORRA: Jasně, a ti, co jsou spolu deset let, tak souloží jenom za úplňku. Ti, co jsou spolu ještě déle, už jedině v pátek třináctého, později už jenom 29. února.
To je ale blbost.