MAJKA:
KOIRA: Vnímání času je součástí exekutivní funkce :-)

MAJKA: Jo, to mám taky, všechno je takové fluidní ve smyslu jestli se ty věci staly nebo nestaly a nebo se staly jinak. Co se týče času, teď už je to teda lepší, ale stejně nedokážu dorazit včas prakticky nikam. Buď je to +/- minuta s jazykem na vestě, nebo na ferovku pozdě. Takže jsem se naučila zavčasu hlásit, že nestiham, a nebo si vybírat práci, kde nestoji se stopkama v ruce. Přiznám se, že jsem se rozhodla některý věci, co mi nepřijdou zas tak stěžejní, s plným vědomím nechat plavat.

PAKOBYLKA_: To s tím časem je fakt zajímavý. Dost vidím, že ho lidí vnímají jinak. Já ho vlastně spis prostě nevnímám. U srazu jsem se naučila prostě si nahodnotit 2x tak dlouhou dobu kdy se musím začít vykopávat a to většinou funguje. U těch důležitých věcí typu pohovory jsem se donutila jezdit o dost driv. Ale časová kontinuita jde dost mimo mě. Co bylo kdy v minulosti..je to v takovým chumlu a vůbec nevnímám minulost na základě časové posloupnosti

JANOCKA: Mne se ted (je mi 38, podle tabulky mnohem min ;), diagnozu mam asi 3 roky) osvedcilo hlidat si spanek, planovat a hlidat si co jim. A doplnky stravy, abych mela hodne omega 3, je to poznat. Neverila jsem, ale pomohlo mi to. Jako decko i jako teenager bych urcite ocenila, kdybych mela jasny pravidla (mama neni a nebyla dusledna a ja a pravidla jaksi moc nejdeme dohromady) a kdyby me nekdo naucil planovat. Rozumne, prakticky.

Duslednost se mi osvedcuje i u deti ve skole, blby je, ze me casto neco rozptyli a decka toho rychle zneuzijou. A ja sama to mam doted - jakmile je autorita nejista nebo fejkova, hned na me prestane platit.

A k te duslednosti bych pridala i chvaleni. Dodneska mam problem s tim, kdyz me nekdo pochvali. Neverim tomu a hledam, co za tim je. Ty chyby jsou fakt silene videt a tech negativnich komentaru je a bylo tolik... A co mi pomohlo snad nejvic bylo, kdyz mi doslo, ze i kdyz se snazim sebevic, nemusi se to, o co se snazim, povest. Protoze to jednoduse nedokazu. A ze to neznamena, ze jsem spatna. To je jako s detma. Dvoulety dite taky (pokud neni genius) nenaucis neco, co bezne zvladaj sestileti.

No a pokud je kreativni, nechat tomu pruchod, podporit to.

A cas - mam fakt podivny pojeti casu. Nasi me v tomhle hodne vycepovali, takze nechodim pozde, jen kdyz byl syn miminko. A to je teda casto lifesaver.

KOIRA: jako co si budeme povídat, furt je to do velké míry "voják se stará, voják má" (tedy spíše vojákův rodič se stará a voják má). Bez toho v tom dítě zůstane samo a utopí se, a vyběhat a vyargumentovat to všechno nebyla trivka ani pro mě jako vysokoškolačku znalou práva a základů psychologie.

Ale starající se voják má daleko větší možnosti, to bezesporu.

JANOCKA: to mi zní, že to máte dobře pod kontrolou...
zvažte pak třeba ještě odklad formou nultého ročníku, což je nácvik na školní prostředí, školní fungování, ale zase bez tlaku na výkon.

jo a ještě jedna věc, jak mám krom toho potvrzeného ádéháděte ještě jedno suspektní (navíc s kombinovanou diagnózou) a vlastně to mám možnost korigovat hned od začátku a srovnávat - nefixuj se na kalendářní věk dítěte (ve smyslu co by mělo umět/zvládat), ale najdi "baseline", na co v danou dobu reálně má, a stav na tom, a oceňuj pokroky od baseline, i když to v reálu pak je tak, že vlastně chválíš dítě za něco, co v jeho věku všichni ostatní zvládají bez problémů. Jenže pro něj prostě tohle JE úspěch a potřebuje vědět, že to někdo jiný taky vidí.

Protože mimo rodinu tohle ocení jen málokdo - kdybych dala reálný příklad, ve druhé třídě si syn zapomněl pracovní sešit a před hodinou šel za učitelkou, aby mu potřebnou stránku okopírovala. To je normální, že jo? No, u mého dítěte je normální, že se v situaci, která vybočuje z normálu, rozbrečí, zasekne a trvá mu klidně hodinu, než se zase chytne. Takže ano, tohle normální a jednoduché řešení pro něj byl velký výkon, který jsme probrali, ocenili a "pochválili před nastoupenou jednotkou", čímž se posílila jeho sebedůvěra a ochota něco řešit příště.

JANOCKA: jo a překvapivě dobře funguje skaut. Oni jedou dost těžce inkluzi, mají na to speciální školení i centrálně zpracovávané materiály, jak zacházet s jakým druhem dětí se specifickými požadavky (krom ADHD mají materiály třeba pro diabetiky, nebo děti ze sociálně slabšího prostředí - prostě jak udělat skauting přístupný pro opravdu všechny děti bez výjimky).

V tomhle věku extrémně pomáhá, aby ta "osobní židle" měla co nejvíc nohou - pokud je problém v jednom prostředí (škol(k)a), potřebuje dítě dostat šanci i jinde. A skauting je takový dobrý mix sportovního vyžití (bez tlaku na výkonnost) a klidnější zábavy, plus se tam lépe navazují přátelství než v běžném kroužku, kde je to jednou za týden a šlus.

"Náš" skautský oddíl je pro děti od pěti let, třeba je u vás něco podobného, není to úplně standard, ale jsou. Ale volila bych spíš počkat na místní oddíl (kvůli místním vazbám) než to nutně tlačit hned od těch pěti.

JANOCKA: vás to teprve čeká, ale jako matce ádéháděte se mi osvědčilo hned od začátku velmi otevřeně komunikovat se školou, a celou dobu to podávat jako "naši společnou výzvu".

Mít v pořádku papíry - vyběhat lejstro na asistenta pedagoga trvalo bez tří týdnů rok (i když je pravda, že jsme mezičasem měnili spádovou poradnu, takže část věcí se dělala nadvakrát) - kdybych to začala řešit teprve ve chvíli, kdy ve škole začaly problémy, tak by to celé bylo o něčem jiném, takhle to celou dobu bylo o tom, že ano, víme, řešíme, čekáme na to a to, což i z pohledu školy působilo jinak.

Ve finále i naše malá vesnická spádová škola byla schopná vyštrachat v rozpočtu peníze na asistenta pedagoga navíc (standardně je mají v prvních třídách, ale v naší byli do začátku dva) a nějakou dobu ho platili "ze svého", než jsme ho dostali přiklepnutého. Pravidelně jsem s třídní i s oběma asistentkami řešila, co jim funguje, kde jsou problémy, a jak "jet jednotnou frontu", abychom si ani na jedné straně nesabotovali úsilí.

Začátky byl drsné a náročné, ovšem už nějakou dobu "sklízíme, co jsme zaseli" v podobě dítěte, které se zklidňuje, patří k nejlepším studentům a už se lépe zapojuje do kolektivu.

MAJKA: Přesně!! jako ta tabulka je geniální, v podstatě nemůžeme zestárnout :D Dorian Gray nám může tiše závidět :D

KOIRA: Heej takže mentálně jsem někde těsně za dvacítkou, já to věděla! :D

JANOCKA: Mě dost udělala jasno tahle tabulka v tom, co od sebe můžu očekávat a kdy. Třeba to neplatí úplně přesně, ale pravda je, že jsme s některýma vecma trochu pozadu. https://pin.it/1pE9nau
Nicméně, to fakt neplatí pro intelekt, nápady, tvořivost a tak.

Moc Vam děkuju za odpovědi. Úplně me to dojalo. :)
Me osobně diagnostikovani syna hrozně pomohlo. Nepřipadám si už tolik jako neschopná matka a u něj zas už vím, co od něj nemůžu chtít a očekávat a ze to nedělá naschvál nebo ze by byl nevychovany.
Kdyby Vas cokoli ještě napadlo, co poradit rodiči adhd dítěte, budu vděčná.

KOLLUCHA: Už se připravuje prekopany MKN-11, který bude více podobný DSM-V a úplně se překonávají diagnózy...

MAJKA: Nevím, čerpám z toho, že ADHD a Asperger jsou můj autistický special interest :-) V USA se používá diagnostický manuál DSM-V, který obsahuje ADHD. V Evropě a asi zbytku světa se používá ICD-10 (česky MKN-10), který dělá WHO. Ten obsahuje hyperkinetickou poruchu. Problém je, že ten americký manuál nás vysvětluje výrazně líp než ten náš. Takže se vžilo používání ADHD. Skoro vůbec ICD-10 neznám, ale DSM-V mi přijde v lepší i v jiných věcech (ale nejsem žádný odborník ani na DSM-V).

Jinak DSM vytváří koncil klinických psychologů. Kdo ve WHO vyrábí ICD nevím, ale ICD obsahuje nejen psychiatrické záležitosti, ale všechny nemoce a podobně. Ten článek od tebe jsem letmo proskákala a přijde mi dobrý, i když bohužel teď nemám čas ho číst. Ale i tak jsem si všimla, že tam autoři nadávají na to, jak jsme tady zaostalí :-)))

JANOCKA: ze vseho nejvíc bych zpetne ocenila, kdyby ve mne rodice dokazali vyvolat pocit, ze me maj radi, at jsem jakakoliv. Ze nejsem kvuli svejm chybam spatna, jen je proste mam a budu se s nima muset poprat. Ze kazdej ma neco, i kdyz to treba neni u jinejch videt. Nebo aspon kdyby se jim povedlo vyhnout se tomu, abych mela pocit, ze jsem jim vlastne strasne na obtiz a byli by radsi, kdyby me nemeli. Kombinace neustaly kritiky a nulovyho chvaleni proste neni to pravy. Nastavovani hranic je hrozne dulezity, ale da se imho delat i docela laskave, s moznosti pro dite nekdy taky "vyhrat" a hlavne musi bejt dusledny. Nejmensi mezirka v ty hranici a vsad se, ze ji do tejdne rozsirim na eurotunel.

A vlastně celý web http://www.nepozornidospeli.cz/ může být pro spoustu lidí bezva odrazový můstek :)

Jinak doporučuju knihy Fast Minds (dostal jsem ji při vyšetření a diagnostice na ADHD) a pro nejbližší okolí je super tahle příručka http://nepozornidospeli.cz/images/ADHD_prowebFIN.pdf :)

JANOCKA: a jinak díky moc, že se ptáš.