MAR_TINA: Jojo ja k tomu mam jeste to ze neco malo udelam, poslu, ziskam pocit ze jsem aspon neco zvladnul, usnu v kresle (protoze jsem nespal) vzbudim se po obede a ten den uz nezvladnu udelat vubec nic.

Nemam teda takovej problem s uzkostma a depresema kdyz ty veci nezvladam (jen s sefem, ale nejak mi to toleruje jen se mnou pak vyjebava na vyplate protoze kdyz sem linej jak to on vidi tak si to prece zaslouzim) driv me to urcite pronasledovalo vic, ale zaroven me to taky tlacilo k nejakym lepsim vykonum. Cim jsem starsi tim se dostavam na vyssi uroven mamvpicismu, ale zaroven to znamena, ze tech nadelanych hodin mam mene a mene.

MAR_TINA: Me se na to libi obecnejsi anglicke "Time blindness" protoze to dokonale vystihuje cely ten problem nejenom ze praci co mam nechanou na vikend zacnu delat v pondeli ve 4 rano, ale obecne i to co me do toho momentu dostane, s tim spojena neschopnost cokoli planovat a zaroven pocit, ze ti cas neustale proteka mezi prsty. Ubehnou hodiny a ty nevis jak a tak dale.

Mně se daří hlídat objemy práce a veškerých aktivit díky faktu, že jakmile se přetáhnu jeden den, dalši dva dny mě ztrestá úzkost a přijde deprese, že jsem to nezvládla. Tohle pochopit mi trvá teď rok. Teorie fajn, praxe jak kdy, ale pokroky vidím. Třeba teď jsem měla tři dny v práci vcelku fofr, mám děti a blbě spím. Tak jsem místo odpoledních extrémů začala malovat obrázky akvarelem, pro získání klidu. Neřídím auto, když nemusí., úkoluju děti, aby nakupovaly ve velkým obchodě. Na pátek, dnes a zítra jsem si naplánovala jógu(samozřejmě jsem to včera nedala a i když jsem to plánovala, tak jsem měla velký oči). Když jsem to pak zpětně analyzovala, výčitky nepřisly, spíš uvědomění, že opet toho bylo moc. Mám doma zpracovanou pomocnou čtvrtku, takovou myšlenkovou mapu, kde jsou faktory, které mě dlouhodobě háží do těch blbých stavů zároveň tam mám vypsaný ty pozitivní. Snažím se fungovat vědomě, denné s tím pracuju a malý krůčky vidím. Nejhorší pro mě jsou momenty, kdy dostanu v práci projekt, něco mi jebne, mám na to 3 měsíce, chci to urvat za týden a ze stresu po třech dnech odpadnu. Přitom plánovat umím a dobře. (Dle hodnoceni). Ta hlava chytne rapl, že všechno hned, což se snažím transformovat na každodenní malý krůčky. No, je to boj, takový jakoby až moc klidný flow. Ale uvědomuji si, že ta normalita asi taková opravdu je. :-).

Řekla jsem si o víc peněz v (jedné) práci.
Výsledkem bylo, že „si to musím líp zorganizovat a být zodpovědnější".
Snaha byla.
A snaha o organizaci a zodpovědnost je teda neustálá, že jo. :D

AXTHEB: takže jsem normík s poruchou odhadu zvanou časový optimismus.
Ale brutálně. Práci na tři dny si naplanuju na tři hodiny. A když ji dělám třetí den, řeknu si, že to je moje chyba, že dělám pomalu, a příště zase tři hodiny.

AXTHEB: A nemajú potom výčitky, ktorými sa zžierajú tak, že ich to prakticky na niekoľko dní vypne. Ale toto je asi spôsobené traumou z detstva, kde vás rodičia bičovali za to, že ste neschopní a NEVIETE NIČ DOKONČIŤ.

MAR_TINA: Odmítám se s tebou o Stratteru dělit!

ALONSY: No je fajn sa vykecat. Chodím každých 14 dní a učí ma byť k sebe hodná.

ALONSY: Chodis na terapiu? Mne pride, ze mas typicky adhd loop - naplanujem si v casovom optimizme/manickej fazi milion aktivit, z ktorych sa NEDA v danom casovom intervale stihnut ani zlomek, urobis z toho onen zlomek co sa da stihnut a za nestihnuty zbytok sa sebamrskas, si down, zvednes se a cele znovu.
Go big or go home.
Akurat to big je novy zivot obtyzden. To proste nejde.
To sa mi radi, co? :D

„kašlu na to, jdu na jídlo." Je to rozum nebo brutální nezodpovědnost? Nikdo neví. :-)))
Jé, ještě v prosinci jsem byla normálně schopná chodit běhat a starat se o sebe s tím, že práci udělám a neuteče a že jsem taky důležitá. A teď se neodtrhnu ani na tu nejmenší mentální hygienu, protože „když se zvednu od počítače, tak to už neudělám zcela jistě".

Občas si prostě zakážu sociální sítě. Včetně nyxu samozřejmě.
No. Jako hezký, stejně si člověk najde tisíc způsobů jak prokrastinovat. I kdyby to bylo čumění do zdi.
Doufám, že dneska zvládnu aspoň zajít na oběd. Zatím to moc nevypadá.

Po 11 dnech mám pocit, že mám znatelně menší chuť k jídlu, a snížila se moje večerní žravost, s čímžs bojuju celej dospělej život.
Přijde mi, že jsem o hodně víc v pohodě, a nemám v hlavě takovej úl jako dřív, resp. neskáču jako kokot od jedný činnosti ke druhý, i když nekonceptuální chaotik jsem furt (to se ale nejspíš nezmění).
Beru 40mg Atomoxetinu, obvykle ráno před snídaní. Ani jednou mi nebylo jakkoli blbě. Jediná negativní věc, která ale nevím, jestli s tím souvisí, jsou poslední týden fakt pošahaný sny.

Vlastně se bojím, že to funguje, protože 1800Kč na míň než měsíc je fakt raketa, a teď už mi diagnózu tuplem nikdo nedá.