Mně se daří hlídat objemy práce a veškerých aktivit díky faktu, že jakmile se přetáhnu jeden den, dalši dva dny mě ztrestá úzkost a přijde deprese, že jsem to nezvládla. Tohle pochopit mi trvá teď rok. Teorie fajn, praxe jak kdy, ale pokroky vidím. Třeba teď jsem měla tři dny v práci vcelku fofr, mám děti a blbě spím. Tak jsem místo odpoledních extrémů začala malovat obrázky akvarelem, pro získání klidu. Neřídím auto, když nemusí., úkoluju děti, aby nakupovaly ve velkým obchodě. Na pátek, dnes a zítra jsem si naplánovala jógu(samozřejmě jsem to včera nedala a i když jsem to plánovala, tak jsem měla velký oči). Když jsem to pak zpětně analyzovala, výčitky nepřisly, spíš uvědomění, že opet toho bylo moc. Mám doma zpracovanou pomocnou čtvrtku, takovou myšlenkovou mapu, kde jsou faktory, které mě dlouhodobě háží do těch blbých stavů zároveň tam mám vypsaný ty pozitivní. Snažím se fungovat vědomě, denné s tím pracuju a malý krůčky vidím. Nejhorší pro mě jsou momenty, kdy dostanu v práci projekt, něco mi jebne, mám na to 3 měsíce, chci to urvat za týden a ze stresu po třech dnech odpadnu. Přitom plánovat umím a dobře. (Dle hodnoceni). Ta hlava chytne rapl, že všechno hned, což se snažím transformovat na každodenní malý krůčky. No, je to boj, takový jakoby až moc klidný flow. Ale uvědomuji si, že ta normalita asi taková opravdu je. :-).