Jo, psal jsem večer a dostal jsem se k tomu až teď (nečekaně!) takže postupně:
BOD: Článek je docela zkratkovitý, nicméně všichni víme, že mít ADHD je výhoda, díky tomu přežily opice jménem Homo Sapiens Sapiens (i Homo Sapiens Neandrtalesnsis). Příklad - když je nějaký problém, většina lidí řeší ten problém, třeba že nejde zapnout zip. Já se svým AD(H)D vyhodnotím, že zip nejde zapnout, ale příčina memusí být mechanická a podívám se na zbytek bundy, prostě z jiného pohledu než normíci. Příklad se zipem je velmi zjednodušený, v reálu to byla třeba návinová skříň, podloží domu atd.). To stavění na nohy po neúspěchu ovšem trvá dýl než u normíků - obzvláště třeba ve vztazích, zaměstnáních atp.
ALONSY: jo!
KROPUCHA: Negativní selftalk je nějak prioritní nastavení (já to mám díky výchově manipulativní matky), nicméně sem si vyrobil pomůcku - bydleli jsme ve věžáku kde byly dva výtahy, malý a velký. Když mne čekalo něco důležitého nebo vlastně i nedůležitého, "věštil" jsem pomocí přivolání výtahů. Fungovalo to pouze jednou denně při cestě do školy, takže pokud byla písemka, dotaz mohl být, zda-li to poseru či písemka bude alespoň na trojku - malý výtah "ne" velký výtah "ano". Díky tomu jsem i trochu naučil formulovat otázky a fakt to většinou vycházelo (mačkal jsem tlačítko naráz). Díky změně formulace otázek jsem se mohl poučit i sám zda něco nedělám či dělám špatně. Pak už jsem se hlavně ptal jestli stihnu přijít včas (časová slepota) nebo jestli se mnou někdo půjde či nepůjde po škole ven (syndrom odmítnutí) - a tak jsem se na to i mohl podvědomně lépe připravit. Čili jak píšeš, vše je o úhlu pohledu. Ale pořád tam převládá ta negativita. U mne ještě v kombinaci s výchovou - mám nějaký koučink, ale pořád si neumím nacenit práci, pořád dělám za míň, protože víc mne uspokojuje ten proces a výsledek, než ta odměna za to. Pořád se to učím, ale když má člověk v hlavě od dětství to, že je vlastně nechtěnej hajzl a hovno z boty, sebevědomí to nepřidá a i přes veškerou šikovnost a chválu je to s rodinou málo.
ACKO: Tak nějak přesně! Jednou to formuloval můj spolužák z VŠ: "nad dobrým srdíčkem si prostě nevyhoníš"
BOD: ještě pro mé pochopení textu - co je NT? Normíci? Nemomogamnost je mimochodem veliká úleva, a to jak pro roztříštěnost hlavy, tak i vlastní pohodu, každý kdo najde protějšek podobně nastavený má výrazně lepší náladu, tím i pohled na svět a přístup k životu.
1KA: Bez dětí caik, jedno dítě sem tam nějaká neshoda, ale s každým dalším dítětem jsou ty třecí plochy čím dál větší a lidi ve vztahu jsou na sebe nasranější a nasraější a přitom je to fakt nepochopením. Téměř denně mám na talíři, že jsem neudělal dost (ať už jde o fungování domácnosti, kolem dětí, zařizování, práce atd. Čas na budování a udržení vztahu není), ale přitom si vnitřně neuvědomuju, že by to bylo málo. Vážně dělám vše nejlépe a na 100 a mnohem více procent, ale výsledek je jako bych tomu dal jen 30%. Kdo to nezažil to nikdy nepochopí, pak jsme označováni za lemply, flákače ale mě to vyčerpává. Jak ta energie co do toho dávám (bez ohledu na to, jestli efektivně či nikoli) a poté i to zklamání ostatních. Prokrastinace na nyxu nebo bezcílné ježdění naprosto chápu a není to nic neobvyklého. Posílám objetí, nejsi v tom sama!
VON_GILOTINE: také objímám!
VON_GILOTINE: Nejlépe funguju pod stresem, jak to vlastě funguje s tou hypervinou?
1KA: Ano, první hodina dne poté co jsou děti předány do institucí, je věnována právě komunikačním kanálům, sockám, lightpornu, zprávám, mezitím snídaně a čaj, a pak teprve začínám něco dělat. V tomto pořadí :D Nikdy jsem nepochopil, že někdo dostane úkol (třeba sundej mi kufr, potřebuju si zabalit na víkend) a tak jde a ten úkol udělá. Já v hlavě tlačím před sebou dalších XY úkolů takže se třeba k sundání kufru dostanu ve stejný moment, kdy žadateli dojde trpělivost a jde to udělat sám (aniž bych to byla reakce na to, že si tahá schůdky). Co mám medikaci tak už jsem se naučil rozlišovat důležitost úkolů, a ten kufr třeba sundám do chvilky, protože to není až takové zdržení jako dodržení pořadníku prací. No a pak někdo zavolá a potřebuje radu a hodina v hajzlu. Nebo když má někdo přijít na návštěvu, tak mne to paralyzuje dokud nepřijde a když nakonec nepřijde, vracím se na začátek - odmítnutí a vnitřní nejistota (ale nehroutím se, nepociťuji úzkost, jen výčitky, že za to můžu já, proč nepřišel).
FIONOR: U mne se ADHD projevovalo právě hyperfocusem a to do takové míry, že ikdyž jsem nedělal danou činnost, má mysl jí byla plně oddána a aktuální okolí jsem vnímal pouze okrajově bez možnosti soustředění. Což je hodně naprd třeba ve studiu když má předmět který mít musíš po tom, který tě ukrutně baví....
MARKYSHA: Tys neudělal tohle, tamto, ty ses na to zase vysral, už máme hotové tohle? No a když na to zapomenu nebo zapomenu, kam jsem si to napsal, tak to prostě není a místo reakce ve smyslu "vím, že zapomínáš ale zkus se trochu soustředit" přijde většinou reakce "až budou děti maturovat bude jim to k hovnu" což mne srazí (a uzavře) ještě víc.
Ad nákupy - co nemám napsané, to nemám. Jdu do krámu pro mouku, protože došla během pečení, během cesty si pořád říkám "moku XY hrubosti, mouku XY hrubosti", no co, projdu dveřema a vrátím se s plnou taškou.....
....bez mouky!
Dveře jsou portál myšlenek, co zapomenu, musím se vrátit a někdy ani tohle není jistota, že si vzpomenu.
POZITRON: ♥ do druhého trpaslíka u nás velmi podobné!
KROPUCHA: svalová paměť, stačí když někdo posune sklínku na lince o pár cm blíž kraji a už ji chytám v letu. Když s ní nehne, nic se ji nestane. To samé naučené cestičky v bytě, když je tam něco navíc (třeba sundaný kufr), hned je uražený prst na noze - ale tohle si myslím, že má většina lidí bez ohledu na diagnozu.
TRISSIE: velmi pravděpodobně ano. Je dost podstatné, jak se ten lék napíše, v ADHD skupině na Fb na to bylo vlákno. Já měl první atomoxetin za pár stovek a ty další už v rámci tisícovek, snad nezapomenu to dohledat.
COCOBRYCE: kolikátku? já za krabičku desítky asi 230Kč
SHARKIE: Já se v první třídě do školní jídelny uvedl, že jsem šel obvyklým tempem a v plné rychlosti se mi postavil do cesty sloup a vypl mne. Probudil jsem se před ním tak, jak jsem spadl. Jak dlouho jsem tam ležel nevím.
TRISSIE: to by vysvětlovalo odpověď výše. Tam by se mu vyplatila nějaká kapitace, ale to u psychologů a psychiatrů není stabilní, takže do toho (logicky) nejdou....

PS: jsem rád, že jsem to mohl všem napsat, díky za trpělivost se čtením, i když to bude třeba zmatečné....

COCOBRYCE: Prvy krat som netrafila dvere na zakladke. Dodnes si pamatam, jak sa mi vsetci smiali.

Jako istu dobu som si myslela, ze za to mozu trochu oci (mam viac "slepych" miest na sietnici), ale ked nad tym rozmyslam, zacalo to vyrazne skor, jak zacali problemy s nimi. A taky sme podobne sikovna cela rodina, len ja to schytala nejak najviac. :)

MORKANT: futra mě napadaj stále a všude, nevím, co proti mě maj

SHARKIE: Já z vlaku taky, běžně narážím do madel od sedaček, nebo narážím hlavou do poliček.

KROPUCHA: za rok: 2 velký talíře, 2 malý, 3 misky, 1 půllitr, 3* sklenka víno, popelník, skleněná obří poklice od kastrolu, sklenice od okurek a tatarek ani nepočítám, fleky všude po stěnách - od úklidu, hlavně kolem dřezu, spousta modřin, odřenin od toho jak jsem hned na všechno hrrrr

MORKANT: Jj, vecne mam niekde modriny. :)

VALKYRA: koukni na to, třeba tě to osloví. Problematice přetrvávajících primárních reflexů se u dospělých se moc lidí nevěnuje, narozdíl od práce s dětmi, tak bych se zkusila případně obrátit přímo na Marju Volemanovou (která tento přístup přinesla do ČR a učí ho tu). Má teda šílený ceny, ale pracuje i s dospělými.

KROPUCHA: V bytě, kde bydlim nějakejch 16 let, vrážím do futer. Ne že bych nevěděl kde přesně jsou, ale občas to nějak nevyjde...

KROPUCHA: mám, jsem jak slon v porcelánu

Taky mate divnou orientaci v prostoru, jako ze vam padaj veci z rukou, shazujete sklenicky a pokladate hrnky na kraj stolu, odkud zarucene spadnou? To je krome neporadku dalsi vec, ktera moji drahou polovicku obcas dokaze vytocit:)

MARKYSHA: muz mi nic nevycita. vedel, do ceho jde, kdyz si me bral.
toleruje neporadnost, roztrzitost, to, ze neustale nemuzu neco najit a pisu mu nebo volam, jestli nevi, kde mam to ci ono, kam jsem si to asi dala, coz se deje pravidelne, to jako vazne. co mu asi vadi je, ze se vrham do vseho bez premysleni, naberu si deset aktivit, pak nic nestiham a jsem z toho akorat nervni. plus impulzivita.
spise jsem rada, ze me usmernuje. i takovy situace, to si pamatuju doted, kdy jsme sli v lete 2023 poprve na rodinne foceni, nestihali jsme, uz jsme meli odchazet, ja se sla namalovat do koupelny, ale manzel me jaksi nasel, jak misto toho v detskem pokoji s plechovkou barvy v ruce opravuju defekty na zdi. :) ale stihli jsme to, takze cajk.

kdezto kamaradka, ktera ma ADHD zcela zjevne take, znam ji 22 let, takze to myslim mohu posoudit, si vzala psychopata, kterej ji za bordel kritizoval a nadaval ji napr. ze je lina, prave hlavne kvuli neporadku. no tyvole, tak ta jestli neco opravdu neni, tak lina. a vlastne jak jsem nize psala o svem hyperaktivnim prostrednim, jeji sestileta dcera Zuzka je na tom dost podobne jako nas Jindra, mozna stejne. :)

1KA: jo a že vypocítám,co všechno zařídím a udělám a protějšek to vezme fakt a ono není nic.

MARKYSHA: že se nesoustředim; že něco začnu a mezitím dělám něco dalšího, tudíž věc nedokončím; vcelku často něco někde zapomenu, odložím a hledám; že nevydržím v klidu ležet a sledovat film; řízení auta; skákání do řeči a když se KONEČNĚ soustředím, tak mi do toho furt někdo kecá:-))

POZITRON: to je zajímavé.

Jak se tady psalo o těch vztazích, tak já mám prostě strašný problém s prokrastinací a hlavně ohledně uklízení. Ten bordel mě sere, necítím se v něm dobře, ale musím překonávat úplný odpor, abych uklízela. To chlapům vadí. Nevnímám a něco odkejvu. Nebo vnímám a zapomenu to. Zapomínám,co jsem komu říkala, tak říkám ty stejný historky dokola. Nákupy si musím psát a i tak tak dvě, tři položky zapomenu. Dávám věci na na divná místa atd. atd. Ale kromě toho uklízení to nikdo jako nesnesitelný nevnímal. Co vyčítají vám?