XCHAOS: Trochu pozdnější odpověď. Nakonec jsem se rozhodl že bude lepší tady nezabřednout do historie a tím se snažít ukázát že tahle víze buržoazie a její morálky je nekompletní, protože by to bylo dost offtopic. A tak se radší budu soustředít na míč co jsi my nahrál a vypomůžů si menší metaforou.
Společenská situace, kterou se tebou popsáná morálká snažila překonat, by se dálá zjednodušeně přípodobnít místností kde se náchází celá společnost. Uprostřed té místností stojí několik žídlí, které o všem podstatném rozhodují. To kdo na těchto žídlích bude sedět se moc nemění a je určováno původem. Tedy pokud někdo uvolní žídli (většinou umře) sedne si na ní nějaký jeho příbuzný. Nelze opomenout že nedostatek žídlí občas vede k válkám ve kterých privilegováná vrstva do svého boje o židle zátáhne celý zbytek místností a ne-žídlové zájmy všech tak trpí v bojí o židle, na které většina nemá nárok.
To co dáná morálká požadovala bylo metaforicky řečeno aby se občas zahrálá muzika, někteří se ze žídlí zvedli a když přestala, aby na žídlí skočilí tí nejschopnější a nejlepe příprávéní. Co ale buržoazíe něměla níkdy zvlášť v programu je nějak dramaticky měnít počet žídlí (alespoň né dokud se nezýská nové uzemí či bohátství). Pozdějí se tedy objevilí tí co říkálí, že pokud počet ždílí zůstává konstantní a mění se jen principi jejich obsázování, tak k žádné radikální kvalitatívní změně ani nedošlo. Dálší problem je že ne všíchní tančí stejně blízko středu místnosti a ukázuje se že blíž ke středu tě obvykle dostávájí majetek, bohátství a konexe. Vlastne to nakonec vypadá že buržoazie neřikala ani tak "všichní maji pravo na židle", jako vlastně spíš "my mame pravo na židle". Což je praktické jádro poselstvi mešťanské morálky, všechno ostatni co se kdy k tomu dodavalo se prubežně měnilo, podle toho s kým se buržoazie zrovna spojovala proti komu.
To hlavni ale bylo to že mešťanská morálka našla užasného milence, ktery se jmenoval socialní darwinismus, pokud to dokonce nebyl její syn. Prostě v místnosti s omezenym počtem židli se strhla strkanice a bitka a o těch co zustaly zmlaceny nebo ušlapaný někde na okrají se začalo říkat že je to jejich vlastní chyba, že každej prece muže sedět na židli (jako by všíchní mohli na těch žídlích sedět najednou?). Pravidlem dne se staly soutěž a konkurence. A to má některé zasadní implikace pro lidskou svobodu, kterou jsme původně chtěli hajít. Svobodný člověk je ten který se může rozhodovat podle sebe. Člověk v soutěží se ale rozhoduje podle svích soupeřů, pokud oni modernizují, on musí taky, pokud oni začnou prasit a nikdo to neodpíská, tak on musí taky, pokud chce zůstat kompetitivní. A tyhle donucovácí pravidla kompetice, podle mně prostě nejsou zákládem pro žádnou morálku, ba naopak jsou nastrojem k jejímu zničení.