mám pocit, že je to individuální...
myslím, že když má člověk zdravotní problémy, bývá přínosnější k tomu přistupovat smířlivě, tzn. nebojovat v první řadě o kalokagathii, minimálně moje zkušenost je taková, že to člověka víc vyčerpá, než by ho to vyrovnalo.
podobně mě vyčerpávají možná dobře míněné rady "co dělat", protože moje zkušenost je taková, že ti, co vám takhle radí, mají většinou odlišné životní příběhy a tím pádem povětšinou nemají hlubší pochopení.
uvědomuju si, že mám jenom dílčí vhled do psychosomatiky v její komplexitě, ale mám dojem, že dlouhodobý těžký stres a další aspekty, ze kterých vznikají zdravotní problémy a tělesná nerovnováha, se většinou těžko odčarovávají během chvilky, a považuju za přínosnější v těhle případech se naučit to všechno přijímat, jak to JE, ne snažit se dosáhnout něčeho, co NENÍ, ale co by být MĚLO.
když se třeba nemůžete kloudně hýbat, jak půjdete cvičit? nejspíš cvičit nepůjdete a budete mít jen další stres z výčitek, že necvičíte. nebo budete cvičit a budete se přepínat.
prostě musí tam být v základu vůle k něčemu, která vždycky není.
což samozřejmě neznamená, že nikdo nesmí cvičit. akorát s Ymladris máme asi jiný typ životní zkušenosti, který si vyžaduje trochu jiný přístup.
imho je krokem k vlastní svobodě i učit se vnímat cesty ostatních lidí, naučit se se nebát dívat do vlastní minulosti, což by se dalo shrnout jako rozvolňování podmiňování lidí, věcí, dějů okolo. jak naznačoval
JARAX: , je to dost o stavu mysli, ke kterému vede spousta cest.
pro mě jsou ty nejbědnější stavy nakonec většinou i zdrojem největší radosti, protože můžou být neskutečně osvobozující. deprese a nemoci jsou jedem pro "ego", můžou být lázní v kyselině, která postupně ponechává to nezbytné:) prostě konstrukce i destrukce jsou nástroje.