BROZKEFF:
YMLADRIS:
KUATO:
Už to chápu líp, díky za vysvětlení.
Asi je to fakt tak, že každej to vnímá jinak.
Rozhodně to není o tom, že bych v životě zažila málo utrpení a ztrát. Mladá, zdravá, atd. začínám být až poslední roky, nikdy předtím jsem nebyla.
Ale stejně mi nikdy nepřišlo, že by problém byl v tom, že věci se mění. A to, že pokud je tu utrpení a nemůžu ho změnit, potřebuju ho akceptovat a snažit se vytvořit co nejvíc pozitivní energie s tím, co je, to jsem nějak věděla vždycky, jevilo se to logický
(teda, samozřejmě, hněv, frustrace, odpor, byly taky, ale pamatuju si mraky okamžiků a období, kdy jsem si to prostě uvědomila a zařídila se podle toho, protože bylo jasný, že to je jedinej možnej způsob)
Vidím trochu riziko v povrchním výkladu tohohle, tedy pokud si to člověk vyloží tak, že má akceptovat přítomnost nepřijatelných věcí, nic s nima nedělat a měnit jenom sebe. Přijde mi, že je důležitý, aby vždycky dělal obojí, přijímal, co nejde změnit, a měnil, co jde změnit.
Ale chápu už, že na hlubší úrovni je to tam nejspíš obsaženo taky, a že ten postoj dává smysl