A jedna domácí:
O předpovědi hvězd:
Když se císař Ferdinand II. vyrovnal po svém vyrovnal s Valdštejnem a jeho věrnými důstojníky, rozdělil jejich majetek mezi své vazaly. A Valdštejnův hvězdopravec, Giovanni Zenno, zvaný Seni, který sloužil u Valdštejna dlouhá léta, hledal útočiště u Rudolfa a Maximiliána, Valdštejnových příbuzných, v Třebíči.
I když dvůr v Třebíči nemohl soupeřit s dvorem Albrechta Valdštejna, i tam bývalo živo. Zejména v době honů. Seni si uvykl podřimovat během hostin u krbu. Jednou po honu ho z poklimbávání probrala hádka mezi těmi, kdo věřili v horoskopy a věštění z hvězd, a mezi skeptiky. A hvězdopravec mezi nimi, Seni, se jen vědoucně usmíval a nechával hádku plynout.
Ale pak jeden z nejzavilejších skeptiků, mladý Karel z Vrbna, zatáhl starého astrologa do hádky. Prý jestli Ital skutečně umí předpovídat osud z hvězd, proč nevaroval Valdštejna před zradou a smrtí? Jen chabě se stařec bránil, že Valdštejna varoval. Všichni chtěli Seniho nechat být, protože se šeptalo, že Seni pomáhal císařským, mezi nimiž bylo množství Italů. A falešné předpovědi možná pomohly Valdštejnovu skonu.
Jenže Karel z Vrbna měl již řádně upito, a navíc chtěl před svou vyvolenou, Kunhutou, vystavit na odiv svou odvahu. A tak dlouho naléhal na starého hvězdopravce, aby mu podle hvězd předpověděl jeho osud a skon, až se Seni nechal zlomit. Vyptal si vše nutné pro předpověď a odešel na věž třebíčského zámku. Tam sestavil podle postavení hvězd s veškerou péčí vynucený horoskop. Notně už noc pokročila, když se vrátil mezi hodovníky, kteří mezitím na téma hvězdopravectví málem zapoměli.
A znovu Seni naléhal, že je lepší neznat svůj osud, a že by raději mlčel, a znovu Karel z Vrbna naléhal, aby pochybný prorok dokázal svou pravdu. Ital nakonec podlehl a svou předpověď společnosti vyjevil: Již jen tři roky života ti zbývají, Karle z Vrbna, a příčinou tvého konce bude lev.
Karel z Vrbna se dal do smíchu - byl mladý, plný sil a zdravý jako dub, navíc se v Třebíči lvi neprocházejí po rynku, jak by ho potom mohl nějaký zabít? Seni se konečně urazil, měl již dost posměšků, a sbalil si zavazadla. Hned ráno opustil Třebíč.
Čas plynul a blížila se předpovězená lhůta. Poručník mladého Karla, Maxmilián, i jeho vychovatelé, se rozhodli, že bude lepší mladíka chránit, a proto nesměl v posledním roce věštby opouštět svůj pokoj. Jakkoliv přepychové a pohodlné vězení to bylo, stále to bylo vězení. A v Karlovi pomalu rostla podrážděnost a vztek. Byl vězněm bláhových výmyslů pošetilého starce!
Znovu nadešel čas honu a Karel z okna nešťastně sledoval veselou společnost, kterak se na nádvoří chystá k zábavě. Věděl, že jeho utrpení se chýlí ke konci, že z osudného roku zbývá posledních pár týdnů. Ale když spatřil svou Kunhutu, jak se na nádvoří důvěrně baví s jiným mužem, vzkypěla v něm krev. Začal se rozhlížet, na čem by si vybil svou žárlivost a zlost. Z obrazu na stěně jej pozoroval portrét Maxmiliána - poručníka, jehož vinou trčel v pokoji! A pod ním erb Valdštejnů.
Ve slepé zuřivosti Karel pěstí udeřil do erbu - orlice, a na její hrudi čtyři lvi! - a rozrazil jej. Jen proto, aby si roztrhl ruku o hřeb, na kterém byl erb připevněn.
Co je platné, že Kunhuta představí Karlovi onoho muže z nádvoří, svého bratra? Mladého šlechtice už spaluvala horečka. Rezavý hřebík otrávil Karlovu krev, a ani masti felčarů a péče lazebníků, ani babské rady kořenářek nepomohli. A než skončil třetí rok, jak předpověděl Seni,skončil život mladého šlechtice.
Ti, kdo věřili hvězdám, nyní věřili ještě pevněji. Ti, kdo předpovědím hvězd nevěřili, nyní nevěřili stejně - zlost a rezavý hřeb pro nebyli dost, aby je přesvědčely.