FOSSY: no, héra pronásledovala hlavně četné produkty diova proutnictví - ale když se podíváš na artemis, ta škodila kde komu kvůli své věčně uražené panenské pýše. skoro mám někdy dojem, že ji stavěla na odvi hlavně proto, že jinak by musela čelit nelichotivému faktu, že po těch věčných sviňárnách si každej radši vybere jinou babu :-)

PISKVOR: tak ono se těch přelomovejch událostí v jeho životě stalo docela dost... ale to už jsme docela OT

MARA_JADE: Nemám k tomu zdroje, ale prý mu přelomová událost byla podobně předpovězena x-krát předtím; nevyšedší předpovědi jsou avšak "mediálně nezajímavé."

VIHATIZKA: Zkusím, i když nevím, jakou budou mít tyhle střípky informační hodnotu.

Mykény údajně založil Perseus, přemožitel Medůzy, a vládnoucí rod pronásledovaly zrady a úklady - z těch známějších zavraždění Agammemnóna manželkou (případně jejím milencem) po návratu z Troje a následně tragédie jeho dětí (Orestes a Elektra). Stejně jako ostatní řecké kmeny a národy si i mykénští vysoce cenily tělesné zdatnosti a stejně jako ostatní pořádaly slavnosti, nebo hry, zaměřené na různé fyzické disciplíny. A jelikož právě Mykény ovládly Krétu (odkud do jejich kultury pronikl významný symbol býka) a následně v podstatě celé Středomoří (námořní nadvláda, kterou "zdědily" po Krétě jim umožnila převzít víceméně kontrolu na obchodem i vojenstvím), je jejich vliv na současnou kulturu a tradice Řecka z nejvýznamnějších.

Historicky patřily Mykény k nejrozvinutějším civilizacím doby bronzové, celkem brzy ovládly Středomoří, a do jejich kultury bylo začleněno mnoho z tradic a zvyků dříve samostatných kmenů a národů. Z mykénské civilizace mimo jiné (údajně) vzešlo i dvanáct hlavních olympských bohů. Z Kréty to byl například motiv dvoubřité sekyry (labrys) a býk jako posvátné zvíře (býk měl význam samozřejmě i jinde, ale na Krétě se dá mluvit v podstatě o kultu, provázaném nejspíš i s legendou o Mínótaurovi). V celém Středomoří byly obvyklé hry a slavnosti s některými společnými prvky. Býk byl považován za jednu z obvyklých podob Dia a vyskytuje se v mnoha mýtech a legendách - jako býk unesl Zeus Európu, s býkem se utkal Héraklés, Théseus, Iáson a mnozí další. Po vzoru těchto legendárních hrdinů si s býky měřili síly mladíci i při těchto slavnostech a hrách. Někdy se jednalo o "rodeo", někdy o přeskakování býka, někdy o zápas holýma rukama proti býkovi.

Hry a slavnosti se pořádaly po celém dnešním Řecku, historicky i v legendách je na ně mnoho odkazů. Obecně se jednalo atletické soutěže k různým příležitostem. Dají se dohled v souvislosti s Thébami, Athénami, Spartou, Krétou... Jejich moderní verzí jsou, samozřejmě, Olympijské hry, podle legend založené Héraklem - v tu chvíli vlastně ztrácely slavnosti lokální význam a stávaly se mezinárodní údálostí.

Co se vlivu na dnešní kulturu týče, popravdě tápu. Mykény významně ovlivňovaly celý Peloponés a okolí, osídlení tam se datuje podle některých až do doby 6000 před K. Co mě napadá jako přímý důsledek těchto slavností a her právě pořádání mezinárodních sportovních klání, vznik atletických disciplín a jejich rozvoj...

A do třetice jedna řecká, která si myslím zaslouží větší známost:

Órión:

Narodil se jako syn boha moří Poseidóna a jeho milenky Euryaly. Postavou byl prý největší z řeckých hrdinů - když šel po dně moře, měl vodu po bradu. Je celkem známá jeho záliba v lovu a taky jeho krása. A i když se legendy neshodují ohledně jeho osudů, ale celkem jsou zajedno v jednom: Órión měl zatracenou smůlu na ženské.
První manželka sličného lovce byla pyšná a chlubivá. Pak to jednou přepískla a chvástala se, že je krásnější, než sama Héra. A na její rozkaz se pak musela sebrat a přestěhovat. Rovnou do Tartaru.
Órión si odbyl řádnou dobu smutku, a pak vzplál pro dceru krále Oinopióna z Chiu. Na žádost Meropé vyhubil obrovský lovec na ostrově všechnu divokou zvěř, za což měl Meropé dostat za ženu, ale král se zdráhal a svatbu oddaloval. Órión se jednoho dne zlískal, jak zákon káže, a dívky se zmocnil násilím. Pochopitelně rozladěný král se obrátil na Dionýsa, aby mu pomohl s pomstou. Bůh vína lovce oslepil a král Oinopión ho oslepil.
Možná by tady příhody pohledného lovce skončily, ale to by to měl moc jednoduché. Órión získal věštbu, že má cestovat na Východ a tam nastavit tvář rannímu slunci. Udělal, jak věštba pravila, a cestoval až na ostrov Lémn. Tam se mu vrátil zrak, a lovec se hned zase obrátil k Chiu, aby si vyříkal jisté nesrovnalosti s Oinopiónem. Král ale před Óriónem utekl. Lovec svoji kořist pronásledoval, ale nenašel. Dostal se až na Krétu, a když krále nenašel, přidal se k lovecké družině Artemis.
Celkem prima místo pro lovce, jakým byl Órión, dalo by se říct. Jenže na Východě se do něj zamilovala Éós, bohyně červánků. A Artemis pak Órióna zastřelila (případně ukecala bratra Apollóna, aby ho zastřelil za ni), když se pokusil z její družiny odejít - žárlila, že dal Éós přednost před službou jí samé. (Možná ho zabila ze strachu, že v nespoutané lovecké vášní pozabíjí všechny zvířata.)
Asklépios se sice pokusil Órióna vzkřísit, ale Zeus mu to překazil, jak bylo jeho zvykem - bleskem. Neudělal to samozřejmě jen tak, ale proto, že žádný bůh nesmí zrušit to, co vykonal jiný bůh.
Ani s Óriónovým osudem po smrti to není jednoznačné. Někdo tvrdí, že se dostal i se svým psem, Síriem, do Podsvětí, a pokračoval tam v lovení zvěře. Jiní zase, že bohové Órióna i se Síriem přenesli na nebesa, protože celý život toužil po Atlantových dcerách, Plejádách (zase ty ženy!), a dodnes tam můžeme oba najít jako souhvězdí.

A jedna domácí:

O předpovědi hvězd:

Když se císař Ferdinand II. vyrovnal po svém vyrovnal s Valdštejnem a jeho věrnými důstojníky, rozdělil jejich majetek mezi své vazaly. A Valdštejnův hvězdopravec, Giovanni Zenno, zvaný Seni, který sloužil u Valdštejna dlouhá léta, hledal útočiště u Rudolfa a Maximiliána, Valdštejnových příbuzných, v Třebíči.
I když dvůr v Třebíči nemohl soupeřit s dvorem Albrechta Valdštejna, i tam bývalo živo. Zejména v době honů. Seni si uvykl podřimovat během hostin u krbu. Jednou po honu ho z poklimbávání probrala hádka mezi těmi, kdo věřili v horoskopy a věštění z hvězd, a mezi skeptiky. A hvězdopravec mezi nimi, Seni, se jen vědoucně usmíval a nechával hádku plynout.
Ale pak jeden z nejzavilejších skeptiků, mladý Karel z Vrbna, zatáhl starého astrologa do hádky. Prý jestli Ital skutečně umí předpovídat osud z hvězd, proč nevaroval Valdštejna před zradou a smrtí? Jen chabě se stařec bránil, že Valdštejna varoval. Všichni chtěli Seniho nechat být, protože se šeptalo, že Seni pomáhal císařským, mezi nimiž bylo množství Italů. A falešné předpovědi možná pomohly Valdštejnovu skonu.
Jenže Karel z Vrbna měl již řádně upito, a navíc chtěl před svou vyvolenou, Kunhutou, vystavit na odiv svou odvahu. A tak dlouho naléhal na starého hvězdopravce, aby mu podle hvězd předpověděl jeho osud a skon, až se Seni nechal zlomit. Vyptal si vše nutné pro předpověď a odešel na věž třebíčského zámku. Tam sestavil podle postavení hvězd s veškerou péčí vynucený horoskop. Notně už noc pokročila, když se vrátil mezi hodovníky, kteří mezitím na téma hvězdopravectví málem zapoměli.
A znovu Seni naléhal, že je lepší neznat svůj osud, a že by raději mlčel, a znovu Karel z Vrbna naléhal, aby pochybný prorok dokázal svou pravdu. Ital nakonec podlehl a svou předpověď společnosti vyjevil: Již jen tři roky života ti zbývají, Karle z Vrbna, a příčinou tvého konce bude lev.
Karel z Vrbna se dal do smíchu - byl mladý, plný sil a zdravý jako dub, navíc se v Třebíči lvi neprocházejí po rynku, jak by ho potom mohl nějaký zabít? Seni se konečně urazil, měl již dost posměšků, a sbalil si zavazadla. Hned ráno opustil Třebíč.
Čas plynul a blížila se předpovězená lhůta. Poručník mladého Karla, Maxmilián, i jeho vychovatelé, se rozhodli, že bude lepší mladíka chránit, a proto nesměl v posledním roce věštby opouštět svůj pokoj. Jakkoliv přepychové a pohodlné vězení to bylo, stále to bylo vězení. A v Karlovi pomalu rostla podrážděnost a vztek. Byl vězněm bláhových výmyslů pošetilého starce!
Znovu nadešel čas honu a Karel z okna nešťastně sledoval veselou společnost, kterak se na nádvoří chystá k zábavě. Věděl, že jeho utrpení se chýlí ke konci, že z osudného roku zbývá posledních pár týdnů. Ale když spatřil svou Kunhutu, jak se na nádvoří důvěrně baví s jiným mužem, vzkypěla v něm krev. Začal se rozhlížet, na čem by si vybil svou žárlivost a zlost. Z obrazu na stěně jej pozoroval portrét Maxmiliána - poručníka, jehož vinou trčel v pokoji! A pod ním erb Valdštejnů.
Ve slepé zuřivosti Karel pěstí udeřil do erbu - orlice, a na její hrudi čtyři lvi! - a rozrazil jej. Jen proto, aby si roztrhl ruku o hřeb, na kterém byl erb připevněn.
Co je platné, že Kunhuta představí Karlovi onoho muže z nádvoří, svého bratra? Mladého šlechtice už spaluvala horečka. Rezavý hřebík otrávil Karlovu krev, a ani masti felčarů a péče lazebníků, ani babské rady kořenářek nepomohli. A než skončil třetí rok, jak předpověděl Seni,skončil život mladého šlechtice.
Ti, kdo věřili hvězdám, nyní věřili ještě pevněji. Ti, kdo předpovědím hvězd nevěřili, nyní nevěřili stejně - zlost a rezavý hřeb pro nebyli dost, aby je přesvědčely.