Tak po válečných hrdinech, drsných chlapech, pro vás mám, jak jsem slíbil, pár válečných hrdinek. Snad nepohrdnete…
ČESKÁ NĚMKA
Jako první je tu Herta Sedláčková-Stachová. Nejedná se o žádnou valkýru se zbraní v ruce, která by pobíjela nepřátele po desítkách. Ale ona, spolu s celou svou rodinou, udělala hodně dobrého v Sudetách během druhé světové války. Pomáhala zajatcům ze zajateckých táborů i uprchlíkům, sháněla pro ně oblečení, jídlo i zbraně, roznášela zprávy. Když s matkou pomohli k útěku čtyřem ruským vojákům, narazila kosa na kámen. Rusové se příliš zdrželi s odchodem k partyzánům do Beskyd a byli chyceni. A při výslechu prozradili i Elsu Stachovou. Rodina byla už od počátku německé okupace pod dozorem gestapa (což ovšem ani otci, ani matce, a ani Hertě nebránilo pomáhat), a teď matka i s dcerou skončili v lágru (otec už tou dobou nuceně sloužil u námořnictva). Měli být vyslechnuty a potom přesunuty k lidovému soudu do Berlína. Elsa Stachová výslechy nepřežila. Její dceru Hertu Němci zavřeli do cely k mrtvé matce. Bylo jí tehdy jedenadvacet let, a musela svou matku omýt a obléct k pohřbu. Herta se ve vězení dočkala osvobození Rudou armádou v květnu 1945. A po válce neměla, jako mnoho jiných, problémy s československými úřady. Ona, i její otec, který se vrátil ze zajetí o rok později, získali za svou činnost proti Němcům statut antifašistů a uznání místních obyvatel.
RUSKA
No, vlastně je to spíš Ukrajinka. Ljudmila Pavličenková. Jako dítě si nehrála s panenkami, ale s prakem. Po škole nastoupila do kyjevského Arsenalu (fabriky) a tam se zapsala do střeleckého kroužku. A vynikala. Chtěla cestovat a objevovat, proto dospěla k závěru, že potřebuje vzdělání, a přihlásila se na fakultu historie na Kyjevské univerzitě. Čekal ji poslední semestr, když do Ruska přišli nacisté.
Ljudmila se přihlásila jako dobrovolnice. Nenechala si rozmluvit svou volbu a šla k odstřelovačům. Nastoupila ke stejné divizi, u které sloužil její otec, než zemřel. Ve vsi Balajevka zabila své první dva Němce. Když se pak divize přesouvala k Sevastopolu, měla záznam 187 zásahů. Na Mekenzijských kopcích zvítězila po dvou dnech v souboji s německým snajprem, který měl podle zápisníku na kontě přes čtyři sta spojenců.
Ljudmila nebyla jen snajpr. Bojovala v první linii, odrážela nepřátelské útoky, chodila na průzkumné mise (při jedné pobila lehkým kulometem deset německých vojáků i s důstojníkem), a nakonec se stala instruktorkou odstřelovačů. Když mezi posledními opouštěla Sevastopol, měla podle záznamu potvrzeno 309 zabití včetně 36 nepřátelských odstřelovačů.
Pak ji Moskva vybrala pro cestu na Západ v rámci vzdělávacího programu. Navštívila Londýn a Coventry, potom i Washington, kde se setkala s Rooseveltovými (a jako první občan SSSR navštívila Bílý Dům). V Americe přednášela o zkušenostech z války. V Hollywoodu se potkala s Charlie Chaplinem. V Torontu dostala pušku Winchester a pistoli Colt s věnováním.
Po návratu začala v hodnosti kapitána pracovat jako instruktor ve škole pro snajpry.
Obhájila diplomovou práci a zůstala v armádě jako poradce do roku 1953. Potom založila rodinu a cestovala. Zemřela roku 1974 ve věku 58 let na mozkovou příhodu.
AUSTRALANKA
Nancy Wake se narodila roku 1912 na Novém Zélandu, ale od roku 1914 žila s matkou a pěti staršími sourozenci v Austrálii. Otec je opustil. V šestnácti utekla z domova a sloužila jako sestřička. Když jí zemřela teta, sebrala své dědictví, 200 liber, a odjela do New Yorku. A potom do Londýna, kde se stala novinářkou. Ve třicátých letech pracovala v Paříži jako Evropská dopisovatelka Hearst. Sledovala z první ruky vzestup nacismu a Adolfa Hitlera. V roce 1937 se vdala a odstěhovala do Marseille, a po obsazení Francie se stala kurýrem pro odboj. Když se v roce 42 Němci dostali na jih Francie, začalo pro ní být v zemi velmi nebezpečno, i když jí gestapo pro její nepolapitelnost přezdívalo „Bílá myš“. Od roku 43 byla nejhledanější osobou a gestapo na její hlavu vypsalo odměnu 5 milionů franků. Když Brit Harold Cole, pracující pro Němce, zradil její síť, gestapo zatklo, mučilo a popravilo jejího manžela. Nancy sama utekla z Marseille, o smrti manžela se dozvěděla až mnohem později, po válce.
Na šestý pokus se jí podařilo dostat přes Pyreneje do Španělska a potom do Británie. Nastoupila k Special Operations Executive. Podle všeho dávala pěkně zabrat i mužům, a to jak v pití, tak v boji. Byla podle všeho dobrý a rychlý střelec.
V noci z 29. na 30. dubna 44 vyskočila na padáku nad Auvergne a stala se spojkou mezi Londýnem a partyzány, maquisty, kapitána Tardivata. Její prací bylo rozmisťování zbraní a vybavení z leteckých dodávek od spojenců. A taky verbovala. Její skupina měla brzy skoro 7500 mužů. Vedla také některé partyzánské útoky proti armádním cílům a gestapu. Jednou zjistila, že její muži ochraňují dívku, která špehuje pro Němce. Nikdo z nich neměl srdce dívku zabít. Nancy ano. Byla válka a ona nikdy nelitovala, co udělala. Jednou také zabila hlídku SS holýma rukama, aby voják nemohl vyvolat poplach. Když byl spojař nucen zničit šifrovací kódy, jela na kole 800km přes několik německých kontrolních bodů, aby je nahradila. Jejího bojového ducha si vážili všichni ve skupině, která od dubna 44 do osvobození Francie bojovala se zhruba 22 tisíci nepřátel. Partyzáni ztratili v bojích 100 mužů. Němci 1 400.
Nancy zemřela roku 2011 v Kingstonské nemocnici ve věku 98 let. Po válce se nepříliš úspěšně vrhla do politiky, pak se roku 1951 vrátila do Anglie a pracovala pro Ministerstvo letectví. Roku 57 se znovu vdala, za důstojníka RAF. V roce 85 vydala biografii „Bílá Myš“, která se stala bestsellerem. Její manžel zemřel roku 97, neměli spolu děti.
MAĎARKA
Hanna Szenes (Chana Seneš) se narodila roku 1921 v Budapešti. Byla židovka. Pro silnou víru a vzhledem k rostoucímu antisemitismu v Evropě odešla roku 1939 do britské mandátní Palestiny. Ale kvůli Druhé Světové Válce, a hlavně kvůli své matce, se přihlásila k výsadkové misi Special Operations Executive do Evropy. Britská armáda organizovala misi ze dvou důvodů: získat informace o pohybu nepřítele, a pomoci židovské komunitě v Evropě. Účastnilo si jí 37 židovských dobrovolníků.
Hanna prošla výcvikem a získala hodnost v britské armádě. Ale její snaha vrátit se do Maďarska byla zkomplikována vývojem války. Výsadek její skupiny byl převelen do Jugoslávie, k Titovým partyzánům. Byl březen 1944. Po jejich boku, za neustálých bojů s nacisty, směřovali výsadkáři k Maďarsku, přes 300 km. Hanna byla doslova posedlá snahou pomoci tamním židům.
Nakonec si nenechala překročení hranic, ze kterého se stalo vyložené šílenství po zahájení nacistické okupace, rozmluvit ani svými kolegy. A se třemi dalšími opravdu přešla do Maďarska. Tehdy napsala svou asi nejznámější báseň, Šťastná zápalka.
Hanna byla básnířka, a pro odboj byla do značné míry hlavně symbolem naděje. Byla jednou z pouhých tří žen, které prošly náročným výběrovým řízením. Ale záhy po vstupu do Maďarska byla její skupina chycena. Jeden z jejích společníků se zastřelil. Všichni ostatní byli krutě vyslýcháni a nakonec poslání do Budapešti, do rukou gestapa. Hanna měla u sebe kódy k vysílačce, a ty mohly být snadno použity proti britským výsadkářům. Psanou formu zničila cestou do Budapešti, a také se pokusila o sebevraždu, ale v tom jí zabránila stráž.
Hannu mučili a vyslýchali, ale jen trvala na tom, že se jmenuje Marie. Nakonec, přesvědčena, že její matka už není v Maďarsku, poskytla gestapu své jméno. Její matka ale byla stále v Budapešti a byla okamžitě zatčena, aby posloužila jako páka na Hannu.
Nějakou dobu se obě dvě vídali ve vězení, a alespoň omezeně spolu mohli komunikovat. Díky politickým změnám v Maďarsku byla nakonec její matka propuštěna, maďarští vojáci se stavěli na odpor gestapu ohledně deportací, a celkově došlo k uvolnění režimu. Ale Hanna měla stanout před soudem za vlastizradu. Podle obhájce jí hrozilo maximálně pár let trestu, a s ohledem na blížící se konec války ani to ne. Jenže prokurátor měl jiný názor. V zemi platilo stanné právo, Hanna byla dopadena s vysílačkou. Navíc odmítla soud prosit o milost, a nazvala soudce vrahy a katy. Byla odsouzena k trestu smrti do jedné hodiny.
Navzdory snaze její matky prokurátor Simon ušel trestu za tuto justiční vraždu a uprchl z Maďarska. Matka Hanny byla poslána na „pochod smrti“ s dalšími 70 tisíci židů z Budapešti do Vídně, ale uprchla a skrývala se až do konce války. Hned po válce vyhledala hrob své dcery a nechala vyrobit náhrobní kámen. Ještě než byl hotov, emigrovala do mandátní Palestiny. Tam začala se snahou o repatriaci své dcery. K té došlo o pět let později.
Hanna Szenes je Izraelskou národní hrdinkou.
RUSKA
A tentokrát opravdu Ruska. Lýdie Vladimirovna Litvjaková byla rodačka z Moskvy. Od mala ji to táhlo k letadlům a v 15 letech prvně samostatně pilotovala. V roce 41, po napadení své vlasti, se přihlásila k letectvu, ale byla odmítnuta. Přijata byla o čtvrt roku později, v říjnu 41, do 586. Stíhacího leteckého pluku, patřícího ke 122. Ženskému leteckému oddílu.
Po výcviku na Jak-1 se poprvé zúčastnila boje nad Saratovem.
V létě 42 spolu s dalším stíhačem sestřelila německý bombardér Ju-88. Byla převelena ke 437. Pluku a bojovala o Stalingrad. Tam létala na La-5.
Při druhém bojovém letu sestřelila Ju-88 a Bf-109 pilotovaný Erwinem Maierem, trojnásobným držitelem Železného kříže. Pak sundala další Ju-88, a ve spolupráci Bf-109. Byla převelena k elitnímu 9.GIAP. Připsala si další vítězství a stěhovala se k 296. stíhacímu pluku. Další dva sestřely Ju-88 a spolupráce na Fw-190. Pak byla sestřelena na nepřátelském území. Střelbou z pistole se ubránila zajetí do okamžiku, kdy němce zahnal a ji vyzvedl letoun IL-2. Pak získala Řád Rudé Hvězdy. Brzy na to se vdala za kolegu z jednotky, Alexeje Solomatina.
V březnu 43 sestřelila u Rostova na Donu bombardér. V boji se šesti doprovodnými letouny byla těžce raněna, ale dokázala přistát na základně. Po propuštění z lazaretu se přes doporučení lékařů vrátila k jednotce. Koncem května sestřelila hlídkový balón. Solnou protivzdušnou obranu kolem oklamala střemhlavým náletem se sluncem v zádech od linií nepřítele. Dostala Řád rudého praporu.
V důsledku zranění nebo poruchy nezvládl její manžel koncem května přistání a doslova jí uhořel před očima ve vraku letadla. V červnu byla opět zraněna po dalších dvou sestřelech Ju-88 a Bf-109. Její nejlepší kamarádka Kaťa Budanová byla také sestřelena, ale zemřela v hořícím letadle, nepodařilo se jí vyskočit jako Lýdii.
V létě 43 vzlétla tehdy už poměrně známá Lýdie naposledy. Během tří letů, vyčerpaná, s nedoléčenými zraněními a ve stresu ze ztráty manžela a přítelkyně, sestřelila další tři nepřátelské stroje, ale ze čtvrtého se nevrátila. Byla prohlášena za nezvěstnou. Letadlo se zřítilo nedaleko obce Dmitrivka. Její titul Hrdina Sovětského Svazu byl kvůli jejímu nejistému osudu pozdržen.
Lydii, nebo její ostatky, našli až roku 1979 u vesnice Dmitrijevka u města Krasnyj Luč na Ukrajině. Přesné okolnosti její smrti nejsou dodnes objasněny. Vyznamenání Hrdina Sovětského Svazu jí udělil až v roce 1990 Michail Gorbačov.
Lýdie je se svými 12 vyhranými souboji nepřekonaným ženským leteckým esem.
ČEŠKA
Narodila se roku 1920 v Polsku v rodině Petrušákových, volyňských Čechů. Marie Ljalková-Lastovecká. V osmnácti se provdala za Michajla Ljalka, československého občana z Podkarpatské Rusi. V roce 42 nastoupila k náhradní rotě 1. Československého samostatného polního praporu v SSSR. Měla za sebou základní vojenský a zdravotnický kurz. Na základě výsledků střelby byla poslána do kurzu pro snajpry. A stala se první československou ženou, která se jako odstřelovačka zapojila do bojů. Nejprve u Sokolova, a potom od podzimu 43 do jara 44 během osvobozování Ukrajiny.
Jednou z jejích nejznámějších a také nejsilnějších vzpomínek je ta na útok na zamrzlé Mži v březnu 43. Kulometná palba tehdy ji a její spolubojovníky přibila na místě. Zima byla taková, že jí kabát přimrzl k ledu a ve tmě nic neviděla. Nakonec naslepo vyprázdnila zásobník pušky směrem ke kulometnému postavení. Aniž to v tu chvíli věděla, zabila posádku kulometu a pět dalších vojáků. Když ji našli spolubojovníci, aby ji dostali z ledu, myslela si nejprve, že jsou to Němci, a málem se zastřelila, aby nepadla do zajetí.
Při obraně Arťuchovky zabila přes dvacet Němců. Celkově jich měla na kontě přes třicet, ale sama vždy tvrdila, že přesné počty ve válce prakticky neexistovaly.
Jenže žena se zbraní v ruce se moc nezamlouvala ústřednímu velení ČS Armády v Londýně. A tak se po bojích u Sokolova stala opět zdravotnicí a řidičkou, a zastřelovala nové zbraně pro jednotku. Jako vedoucí zdravotník a řidič sanitky prošla s 1. Tankovým praporem 1. Čs. Tankové brigády Duklou, kde byla těžce raněna. Po zbytek života měla střepinu v hlavě. Projela až k Ostravě, a tam vydržela do podzimu 1945.
Po válce vystudovala zdravotnickou školu a stala se důstojníkem z povolání. Čekal ji také rozvod, protože Michajlovi se naskytla příležitost v Sovětské armádě. Později se provdala za lékaře Lastoveckého. Roku 53 byla propuštěna po téměř roční nemoci v hodnosti nadporučíka z armády a byl jí přiznán invalidní důchod. Roku 1990 byla povýšena na plukovníka ve výslužbě. Získala řadu vyznamenání, včetně Řádu Bílého Lva.
Zemřela v listopadu roku 2011.
Byla první a dodnes je nejlepší československou odstřelovačkou, byť v porovnání s některými kolegy je jejích zhruba 35 zásahů celkem málo.