Narazil jsem onehdy (konečně) v knihovně na vystavené Zkvašeno: Kuchařka na doma, tak jsem to půjčil, že to vnutím matce. Asi večer snad i se zájmem studovala, pak pravila, že přece už jednu takovou má (kdysi jsem jí dal k vánocům Katze). Než budu muset vrátit, taky jsem pročetl.
Na Sojkovo krkolomně žvavé přesvědčení o vlastní neodolatelně vynalézavé vtipnosti už jsem fakt zle alergický ("Až teprve u Vaška na dvorku poznáváme, jakých významů mohou nabývat ta čtyři písmena. Dvě souhlásky, dvě samohlásky.", str. 192, tedy úvod kapitolky Ocet); na opakování "Nutno naznat" taky.
Například pasáž, že co nemáme jíst, poznáme pomocí zraku, čichu a chuti, se opakuje prakticky týmiž slovy na str. 30 ("Zkažené versus zkvašené") a hned 38 ("Věřme svým smyslům").
Je jistě pěkné "kde to bylo možné, jsme zvolili českou transkripci, zvláště pak si hodně stojíme za českým přepisem slov kimčchi a kodži" (9), akorát že chudák sake zůstalo masakrováno americkou čárkou, která nemá s japonskou výslovností a českou transkripcí ani zbla.
Přes tu ukecanost někdy podstata věci není jasná: "ještě 20 minut sterilujte v horké vodě" (214); jak horké, že by přímo vařící? Sterilování v závěrečném třístránkovém "Slovníku" není.
Ale poté, co jsem si přečetl "acetaldehyd, což je produkt po natrávení alkoholu, který vzniká v našem těle při pití lihovin a který nás opíjí" (str. 32), už aspoň nebudu muset ztrácet čas s vyjádřeními k vědeckým studiím.