Už jsem to tu psal. Když se vrátím úplně k počátku viz mé začátky s pitím jsou zcela typické: první placatka v 15 letech, a domnělá opojná odvaha přinesla první úspěchy u holek. Následovala postupná utrženost ze řetězu, kterou jsem si ordinoval každý pátek jako odměnu za to, že jsem “přetrpěl“ další týden ve škole. Unikl z tlaku rodiny, která mě nevědomky deptala. Touha žít si podle svého. Jinak. Hlavně nebýt ovce a jako většina. Potom střední škola, kde už člověk potřebuje vědět kam patří. Nevinné subkultury se doslova nabízejí jak lehké děvy! Mou cestou bylo graffitti a hip hop. Už to nejsou placatky, ale celé lahve všeho, co teče a co mě dostane pryč ze spárů nudné reality. Mám pocit, že někam patřím, že jsem součástí něčeho velkého. Kdo nekalí, jako by nebyl. Jsem mladý, zdravý, plný energie, ideálů a nedělá mi to nejmenší problém. Postupem času toužím po změně a přichází na scénu první freetekno, kde moje rezistence v rámci nevšedního zážitku nabírá na otáčkách. Je mi krásně, patří mi celý svět a mám čím dál tím větší touhu vypít ho do dna. Začínám pracovat u Tří sester. Jezdit pracovně po festivalech. Punkový koncerty mě vábí jak květ. Čistím si zuby zelenou. Obědvám vizoura a nepřichází mi divné se po každé práci opít pod obraz, protože si myslím, že je to zcela přirozené. Odmítám šeď rádoby tzv normální společnosti. Což mi zůstalo. Postupem času se nevšední pitky plné barev a dojmů infiltrují do mého každodenního života, ozývají se první alarmy. Problémy v práci, ve vztazích, v sebepřijetí, v sebeúctě, v úsudku jako takovém. Prostě prasknul tenký led a začalo to pít mě. Proč vlastně piju jsem tedy už moc nechápal. Alkohol si užíval mě. Ne já jeho. Role se otočily. Ale když to vezmu aktuálně. Hodněkrat jsem tím řešil neřešené deprese. Dělal si v geniálním sebeklamu pomocníka z nejnebezpečnějšího protivníka v mým životě. Už jsem neakcentoval radost, ale otupoval se, protože jsem měl pocit, že mi praskne hlava z toho jak mi to v ní jamuje. Ale baví mě hlavně společnost. Mám rád to prostředí hospod. Ten špirit a nevyčerpatelnou studnu příběhů. Minulý rok se mi i přes velké kotrmelce v životě podařilo střídavě abstinovat. Jako kdyby mě cosi zkoušelo. Ty vztahy jsou velký spouštěče. Už se to nedalo a zas jsem se napil. V Listopadu mě během dvou hodin vyhodily z Národního divadla, protože jsem měl nejapný návrhy na adresu sličný scénografky a chtěl nakopat jednoho baleťáka a vzápětí mě vyhodily z kavárny Slavie, kde jsem si pianistu spletl s jukeboxem a vyhlásil pár profesorů z Damu, že učí něco, co naučit nelze a bez tak umí hovno. Tohle prostě nejsem já. Nepočítaje x okolností okolo. Takže proč? Protože jsem blbej. Zjistil jsem, že se u mě projevilo více kvartální pití a upřímně je to děsivé. To, že si třeba nepamatuju x hodin z několika denní jizdy. Bylo to u mě dost tom, že jsem dojížděl za Prahu, když mi ujel bus. Byl jsem odkázaný na nonstopy po Praze. Teď jedu suchej únor. Uvidíme, co bude. Problém je v tom, že nemám příliš velkou motivaci a vždy jsem sekal latinu spíš kvůli podnětům vně. Jeden z důvodů proč jsem se málem několikrát uchlastal. Jsou taky ženy a jejich schopnost tě zdecimovat. Krize tě buď zahubí nebo rozkvete. Tak to prostě je. Vím, že chci žít a ne umírat. Tak snad se mi to povede.