EDERA: no já to tak budu muset udělat, prostě se s ním o tom už nebudu bavit, své jsem mu k tomu řekla. Nicméně to v jeho provedení znamená, že mi bude každý den dvě hodiny vzlykat za zádama (neodejde s tím dobrovolně do pokojíčku, případně tam těch jeho 60 Kg s násilím odvleču, ale on bude bojovat a vrátí se zpátky). Takže ignorovat jeho pláč.


YMLADRIS: dispozice jsou tady.. kluci mohli být spolu ve vážně luxusním pokojíčku, ale Jířa odmítá s bratrem být, chce soukromí, takže si vzal dobrovolně ten malý úzký pokoj. On má ve skutečnosti na šířku jen 170 cm.. z toho 97 zabere postel. Jinak mě by vůbec nenapadlo tam vlézt bez klepání, pokud je on uvnitř, a tak. Nicméně pokud v pokoji tráví dejme tomu dvě hodiny odpoledne, tak nemíním zbytek dne přeskakovat postel (já doma pracuju a jsem tu celý den)

APRILMOUSE: hele a neexistuje nějakej příklad z historie, kdy se někdo s někým na něčem dohodl a později usoudil, že to nebylo vhodný a změnil to? jinak jak říká EDERA - a to mi často nejde - v jistej okamžik je potřeba říct "a dost: tohle je poslední vysvětlení, který od mě k tomu dostaneš a ano, jsem tu stále hlavní řídící pákou já, ne ty."
držím palce (tobě teď a sobě za 5 let .. i když i takovej pětiletej testosteronek je dost výživná věc :-) )

YMLADRIS: joa a samostatny pokoj jsem taky nikdy nemela a miliardy deti zijou se sedmi sourozencema na jedne matraci :) tak chci jeste doplnit ze to neminim tak ze je tvoje povinnost mu soukromi zajistovat a pokud by ses rozhodla ze jo, ale asi bych se snazila aby pochopil ze to neni samozrejme, ze to je slozite poresit, ale ze natolik chces aby on se citil dobre, ze jses ochotna nejake neco podstoupit, protoze rodina je kdyz si navzajem vychazime vstric a bla bla bla, ... aby pak zas byl ochotnejsi kooperovat kvuli jinym vecem kvuli druhym clenum rodiny.

ale jestli uz je totalne v pubertalnim vzteku, mozna at udelas co udelas, tak blby. ale ze prisel na klin je supr

ad "postavit aspon stul" a ptala ses ho proc je to pro nej tak dulezity?

VALENTINA: To pak je další fáze.:-) Tohle je období tak 11-13 let, kdy to vypadá, že kluci mají pocit, že když se jejich tělesná výška posunula na druhé místo v rodině, měli by se na druhé místo posunout i v rámci hiearchie.

APRILMOUSE: nevim jak je presne ta dispozice pokoju, ale nepruchozi pokoj teda v zadnem pripade dostat nemuze?

resp mas dojem ze jeho hlavni zklamani je z toho ze ten pokojicek je pruchozi?

muz mi vykladal ze uz jako relativne cerstvy psavec (tj predpokladam driv nez napr. v 10 ltech) pracne vyrobil napis LUKASUV POKOJ DOSPELYM VSTUP ZAKZAN KLEPEJTE
coz rodice totalne pobourilo a postupne ho donutili jako by prihlasit ze to "myslel jako legraci" coz ale nemyslel a do ted si na to vzpomina :) (nee ze by se pres to nedostal, ale proste vzpomnel si na to...)

Tak mi to asociuje. Nevim zda mu jde o to ze kdokoliv kdykoliv muze vtrhnout do jeho pokoje protoze jde do koupelny. Ja byt pubertak, taky jsem z toho asi rozpacita.

EDERA: to je zvláštní, co píšeš, já myslela, že pubertální synové bojují hlavně s otcem, ne s matkou. Alespoň co vidím u švagrů-mají dva kluky v pubertě-tak švagrová je takový mantinel mezi manželem a syny, a kluci prostě tátu testují jak fyzicky, tak psychicky a někdy teda dost drsně:)

APRILMOUSE: Já ho docela chápu a soukromí bych mu dopřála.

APRILMOUSE: nebudu hodnotit ani rozebírat, neb mám kluky teprve malý (jeden 5 let a druhý 8 měsíců), ale na celé té situaci mi přijde pozitivní, že i přesto, že Jířovi klepe puberta na dveře (nebo spíš už ho zachvátila) se stejně přišel utěšit a pomazlit na klín...to u spousty kluků není zase tak obvyklý a když už, tak je to právě v tomto období přechází...to jen taková malá "náplast" na tvé mateřské srdce :)

APRILMOUSE: a na zdi chtěl zelenou a černou, a zelená je moc do žluta a ta černá je vůbec pitomá, protože není černá, ale nějaká tmavě šedá a navíc, vůbec na tý zdi nedrží. A je to hnusný. A navíc si nemůže přestěhovat nábytek. A má tam slabej signál na internet (řeším, ale jde to pomalu, takže není od věci to 10x denně připomenout v rámci věcí, které ho u nás doma zcela neuspokojují). Pokud se rozhodnu vložit do jeho pokulhávajícího prospěchu, tak mě čeká 4-5 hodinová scéna na téma, že mi NEMUSÍ DOKAZOVAT, ŽE TO UMÍ, PROTOŽE ON TO PROSTĚ UMÍ, proložená již zmíněným co jsem kdy slíbila, a nesplnila. No nic, končím s výlevy, stejně si nepomůžu :D Pravděpodobně už jen tak deset let a vyroste z toho... :D

MADIETTA: jo a tohle vysvětlení je mu samozřejmě u pr... a navíc celá situace se přidává k "to vše, co jsi mi kdy slíbila a nesplnila, takže už ti stejně nevěřím"


uááááá.

APRILMOUSE: Uf!

Jako čistě selsky - prostě bych vysvětlila, že ano, slíbila jsem, ale prostě jsem nemohla předvídat všechny okolnosti a netušila jsem, že ho napadne zrovna takováhle békovina, která navíc otravuje život všem ostatním.

Jenže to je racionální vysvětlení, které, obávám se, bude pubošovi úplně u pr... :-/

Ale teda mimochodem, dát pubošovi průchozí pokoj, to je velmi nešťastné řešení. Já ho u rodičů taky měla a mohla jsem se z toho v pubertě ZBLÁZNIT. Chtěla jsem svůj klid a soukromí, ale žádné jsem neměla, protože mi tam furt někdo coural. Takže jako já ho vlastně chápu, že si ty dveře zahradil. :-D

Můžete mi někdo poradit, jak si poradit se "zaseknutou gramodeskou"?

Jířa teda puberta nastoupená v plné míře. Za normální situace si s tím ještě jakž takž poradím, ale dostali jsme se do této situace - přestěhovali jsme se, Jířa dostal vytoužený VLASTNÍ POKOJÍČEK bez bratra a před stěhováním jsem mu řekla, že si ho může vymalovat a dát si tam nábytek, jak bude chtít. To jsem ovšem netušila, že se rozhodne postavit postel přímo do dveří tak, aby jimi nešlo procházet. Pokojíček je průchozí místnost mezi koupelnou a ložnicí a děcákem, takže pokud zastaví dveře, všichni ostatní musí místo 1,5 m do koupelny obejít čtyři místnosti dokola. Sdělila jsem mu, že není jediný důvod, proč by ta postel měla stát ve dveřích (kromě toho, že se mu to líbí a nám všem ostatním to blokuje průchod). Nechala jsem to tři dny na zkoušku, ale fakt to nejde. Takže jsem mu postel dala naproti zdi. Od té doby každý den (už pátý) večer hysterické scény, pláč, výčitky (že jsem mu slíbila, že si tam může dělat co chce atd....)

Omluvila jsem se za to, že to jinak nejde, ale nemůže mít postel ve dveřích a celé rodině blokovat průchod. Snažila se o domluvu, vysvětlování, výčitky, taky jsem křičela a vyhrožovala (dokud tě živím atd... ano, stydím se) a on jen stojí a dokola jede ale ty jsi mi to slíbila ale ty jsi mi to slíbila.

Vážně ho mám nechat mít postel ve dveřích proto, že je to jeho pokoj a já mu to slíbila? Nebo mám trvat na svém a každý večer poslouchat hodinu výčitek a pak to, jak tam usíná s pláčem - načež ráno je celý oteklý a každý den!! po příchodu ze školy ho bolí hlava a nemohl se ve škole soustředit, protože je unavený.. poznámky nepozornost ve škole... a hned mi to vyčte, protože za to můžu já, PROTOŽE JSEM MU SLÍBILA a blablabla... Teď po hodinové scéně přišel, že se jde jako utěšit, pomazlit na klín.. tak mu říkám, že ho mám ráda atd. a že prostě jsou věci, které nejsou důležité, např. kde je postel.. nabídla jsem mu dneska spát u mě v posteli... a on se mi zvedl z klína a přej jestli si může do těch dveří postavit aspon stůl...

No vím, že mi asi nikdo nic kromě pevných nervů neporadí, ale dík, že jsem se aspon mohla vypovídat. Normálně bych šla vzteky bušit hlavou o zed a u toho brečela.

Na Mamíííííííí mám přímo alergii... kluci jsou schopný provolávat to ob dvě minuty.... a pokračuje to
.... ale von mi (dosaď cokoliv)

Teď už se tak strašně nemlátěj, ale hádaj se naprosto POŘÁD, mám pocit, že provokace je jejich jediný způsob komunikace. Většinou to probíhá tak, že velkej si přisedne k malýmu a tichým hlasem ho nějak buzeruje a malej ječí jak na lesy (mamíííí). Naprosto nevím, jak a jestli vůbec to nějak řešit, nebo je prostě nechat hádat.
Domluva samozřejmě nepomáhá, nebiju je (to nemá smysl vůbec žádnej), takže to dopadne většinou tak, že je nakonec oba seřvu do kuličky, nebo se zavřu za troje dveře.

(teď konečně budou mít dva oddělené pokojíčky, takže doufám, že se situace vylepší, tady se řeší i ON SE NA MĚ KOUKÁ nebo ALE ON SI MYSLÍ, ŽE...)

SEVERINE: Oni když jsou ochotní se střídat, tak se nějaký způsob, jak to udělat spravedlivě, najde. Nicméně jsou situace a věci, se kterými to prostě nefunguje.

THURINGWETHIL: hele a co když to bude mít každej třeba minutu - nastaví se minutka - a budou si to střídat?

YMLADRIS: myslím, že i malé děti jsou schopné řešit spor mírovou cestou. snad je to i částečně povahou. když mladší chodil do jeslí, naučil se s dětma vycházet tak, aby nebyly konflikty. hračky si různě půjčovaly a nebraly. a to prosím ještě většina z nich neumí nijak moc mluvit.
starší syn byl pacifista vždycky :-D

THURINGWETHIL: na vztek ta Aldort doporucuje zase power-reversal games, mineno konat s batoletem aktivity kdy JAKO BY ma mocensky navrch. Sorry ze ji furt tak protezuju mi to prijde jako velice zajimava kniha/pristup. Ona by asi rekla ze se Matous mozna citi hrozne bezmocnej malej a neschopnej (protoze bracha je velkej a schopnej) a ze muze pomoct mu dodat zazitky moci

kdyztak zde, nevim zda znas, pokud zkouknes nekdy a napises obecne svuj nazor, budu rada za dojem.

http://i.nyx.cz/...bb242a5e56d52033.pdf?name=Naomi-Aldortova---Vychovavame-deti-a-rosteme-s-nimi.pdf

(uvolneni detske agrese 92)