APRILMOUSE: a na zdi chtěl zelenou a černou, a zelená je moc do žluta a ta černá je vůbec pitomá, protože není černá, ale nějaká tmavě šedá a navíc, vůbec na tý zdi nedrží. A je to hnusný. A navíc si nemůže přestěhovat nábytek. A má tam slabej signál na internet (řeším, ale jde to pomalu, takže není od věci to 10x denně připomenout v rámci věcí, které ho u nás doma zcela neuspokojují). Pokud se rozhodnu vložit do jeho pokulhávajícího prospěchu, tak mě čeká 4-5 hodinová scéna na téma, že mi NEMUSÍ DOKAZOVAT, ŽE TO UMÍ, PROTOŽE ON TO PROSTĚ UMÍ, proložená již zmíněným co jsem kdy slíbila, a nesplnila. No nic, končím s výlevy, stejně si nepomůžu :D Pravděpodobně už jen tak deset let a vyroste z toho... :D

MADIETTA: jo a tohle vysvětlení je mu samozřejmě u pr... a navíc celá situace se přidává k "to vše, co jsi mi kdy slíbila a nesplnila, takže už ti stejně nevěřím"


uááááá.

APRILMOUSE: Uf!

Jako čistě selsky - prostě bych vysvětlila, že ano, slíbila jsem, ale prostě jsem nemohla předvídat všechny okolnosti a netušila jsem, že ho napadne zrovna takováhle békovina, která navíc otravuje život všem ostatním.

Jenže to je racionální vysvětlení, které, obávám se, bude pubošovi úplně u pr... :-/

Ale teda mimochodem, dát pubošovi průchozí pokoj, to je velmi nešťastné řešení. Já ho u rodičů taky měla a mohla jsem se z toho v pubertě ZBLÁZNIT. Chtěla jsem svůj klid a soukromí, ale žádné jsem neměla, protože mi tam furt někdo coural. Takže jako já ho vlastně chápu, že si ty dveře zahradil. :-D

Můžete mi někdo poradit, jak si poradit se "zaseknutou gramodeskou"?

Jířa teda puberta nastoupená v plné míře. Za normální situace si s tím ještě jakž takž poradím, ale dostali jsme se do této situace - přestěhovali jsme se, Jířa dostal vytoužený VLASTNÍ POKOJÍČEK bez bratra a před stěhováním jsem mu řekla, že si ho může vymalovat a dát si tam nábytek, jak bude chtít. To jsem ovšem netušila, že se rozhodne postavit postel přímo do dveří tak, aby jimi nešlo procházet. Pokojíček je průchozí místnost mezi koupelnou a ložnicí a děcákem, takže pokud zastaví dveře, všichni ostatní musí místo 1,5 m do koupelny obejít čtyři místnosti dokola. Sdělila jsem mu, že není jediný důvod, proč by ta postel měla stát ve dveřích (kromě toho, že se mu to líbí a nám všem ostatním to blokuje průchod). Nechala jsem to tři dny na zkoušku, ale fakt to nejde. Takže jsem mu postel dala naproti zdi. Od té doby každý den (už pátý) večer hysterické scény, pláč, výčitky (že jsem mu slíbila, že si tam může dělat co chce atd....)

Omluvila jsem se za to, že to jinak nejde, ale nemůže mít postel ve dveřích a celé rodině blokovat průchod. Snažila se o domluvu, vysvětlování, výčitky, taky jsem křičela a vyhrožovala (dokud tě živím atd... ano, stydím se) a on jen stojí a dokola jede ale ty jsi mi to slíbila ale ty jsi mi to slíbila.

Vážně ho mám nechat mít postel ve dveřích proto, že je to jeho pokoj a já mu to slíbila? Nebo mám trvat na svém a každý večer poslouchat hodinu výčitek a pak to, jak tam usíná s pláčem - načež ráno je celý oteklý a každý den!! po příchodu ze školy ho bolí hlava a nemohl se ve škole soustředit, protože je unavený.. poznámky nepozornost ve škole... a hned mi to vyčte, protože za to můžu já, PROTOŽE JSEM MU SLÍBILA a blablabla... Teď po hodinové scéně přišel, že se jde jako utěšit, pomazlit na klín.. tak mu říkám, že ho mám ráda atd. a že prostě jsou věci, které nejsou důležité, např. kde je postel.. nabídla jsem mu dneska spát u mě v posteli... a on se mi zvedl z klína a přej jestli si může do těch dveří postavit aspon stůl...

No vím, že mi asi nikdo nic kromě pevných nervů neporadí, ale dík, že jsem se aspon mohla vypovídat. Normálně bych šla vzteky bušit hlavou o zed a u toho brečela.

Na Mamíííííííí mám přímo alergii... kluci jsou schopný provolávat to ob dvě minuty.... a pokračuje to
.... ale von mi (dosaď cokoliv)

Teď už se tak strašně nemlátěj, ale hádaj se naprosto POŘÁD, mám pocit, že provokace je jejich jediný způsob komunikace. Většinou to probíhá tak, že velkej si přisedne k malýmu a tichým hlasem ho nějak buzeruje a malej ječí jak na lesy (mamíííí). Naprosto nevím, jak a jestli vůbec to nějak řešit, nebo je prostě nechat hádat.
Domluva samozřejmě nepomáhá, nebiju je (to nemá smysl vůbec žádnej), takže to dopadne většinou tak, že je nakonec oba seřvu do kuličky, nebo se zavřu za troje dveře.

(teď konečně budou mít dva oddělené pokojíčky, takže doufám, že se situace vylepší, tady se řeší i ON SE NA MĚ KOUKÁ nebo ALE ON SI MYSLÍ, ŽE...)

SEVERINE: Oni když jsou ochotní se střídat, tak se nějaký způsob, jak to udělat spravedlivě, najde. Nicméně jsou situace a věci, se kterými to prostě nefunguje.

THURINGWETHIL: hele a co když to bude mít každej třeba minutu - nastaví se minutka - a budou si to střídat?

YMLADRIS: myslím, že i malé děti jsou schopné řešit spor mírovou cestou. snad je to i částečně povahou. když mladší chodil do jeslí, naučil se s dětma vycházet tak, aby nebyly konflikty. hračky si různě půjčovaly a nebraly. a to prosím ještě většina z nich neumí nijak moc mluvit.
starší syn byl pacifista vždycky :-D

THURINGWETHIL: na vztek ta Aldort doporucuje zase power-reversal games, mineno konat s batoletem aktivity kdy JAKO BY ma mocensky navrch. Sorry ze ji furt tak protezuju mi to prijde jako velice zajimava kniha/pristup. Ona by asi rekla ze se Matous mozna citi hrozne bezmocnej malej a neschopnej (protoze bracha je velkej a schopnej) a ze muze pomoct mu dodat zazitky moci

kdyztak zde, nevim zda znas, pokud zkouknes nekdy a napises obecne svuj nazor, budu rada za dojem.

http://i.nyx.cz/...bb242a5e56d52033.pdf?name=Naomi-Aldortova---Vychovavame-deti-a-rosteme-s-nimi.pdf

(uvolneni detske agrese 92)

YMLADRIS: To zkoušíme. Třeba ho občas napadne vyměnit bráchovi tu věc za jinou (a někdy to i projde). Ovšem situace kdy oba chtějí tu jednu hračku a žádnou jinou, se mírově řešit zatím nedaří. jako že by třeba bral, že si to vymění za nějakou dobu, to jen velmi omezeně (třeba že objede ještě dvě kola na odrážedle, a pak ho půjčí bráchovi, občas projde). Jinak kdyby byli oba jako Jeník (ten starší), prali by se mnohem méně a já z toho nebyla občas tak na nervy. Problém je, že Matouš v těch 2,5 letech a se svou prudkou povahou často jakékoli mírové řešení pohřbí. :)

YMLADRIS: plus teda jeste mne napadlo (ber jako brainstorming laika :)), ze se ten starsi asi tim drive nauci pouzit mirova reseni, cim drive se to nauci od tebe, tj. kdyz tam dojdes a hledas to vychodisko, tak mozna by mohlo fungovat neco jako ptat se starsiho Takze oba chcete to-a-to, co by se ted dalo udelat abyste se nemuseli porvat? Nechat ho to jakoby vymyslet resp. nejak mu v tom pomahat a postupne to rozvijet

THURINGWETHIL: tak to mi prijde hodne pozitivni ze starsi to chape a je schopen se vzdat boje atd... asi to bude jen otazka casu?

YMLADRIS: Ano, tohle je jedna z mála věcí, která funguje. Když řeknu, ať mě zavolají (minimálně ten starší určitě), udělají to místo toho, aby se bili. Má to však dvě úskalí. Jednak nemůžu (a asi ani nechci) být schopná vždycky přijít hned, a krom toho bych byla raději, kdyby se postupně naučili řešit vzájemné spory nějak jinak než rvačkou, nicméně sami, bez toho, aby to za ně musel vyřešit někdo třetí (tedy já).
Nicméně beru na vědomí (a u toho mladšího i velmi zřetelně vnímám), že to ještě nejde. Že potřebují okamžité a jasné řešení, kterého prostě nejsnáz dojdou silou. A tak to prostě zkusím dál brát tak, že je učím (resp. ukazuju jim) jiné možné cesty řešení, ale zároveň jsem smířená s tím, že boj je způsob, jak to teď dokáží řešit sami a k něčemu jim to je. A když už z toho budu moc na nervy, prostě na ně budu dávat pozor, abych těm konfliktům předešla tím, že budu k dispozici. :)

THURINGWETHIL: tak ta Naomi Aldort tvrdi, ze maly decka proste jsou dejme tomu fyziologicky vyvojove NESCHOPNE resit konflikty mirovou cestou. Ze kdyz das k sobe male deti a nechas je dostatecne dlouho o samote, vzdy to skonci rvackou. A ze kdyz ti to vadi, mas je navyknou aby kdyz se schyluje ke konfliktu, tak se nebali te privolat, resp jim opakovat ze VZDY prijdes a ze jses jim k dispozici abys situaci nejak mirove rozresila... ze prijdes hned jak se ozve Maamiiiii... a ne az za pet minut atd.

Vlastni zkusenost nemam

TANAIS: Taky o tom přemýšlím. Mlátit se je neodnaučím (u nás o to hůř, že vědí, že jejich táta ve volném čase "dělá pích pích do lidí" (synův popis tatínkova boje s kopím) a celý dům je plný zbraní), tak ať je někdo naučí se efektivně bránit a padat. :-)

Ad alternativní ventilovní agrese - až to půjde, šoupnu je na nějakej bojovej sport, na judo nebo karate. Oba, i když víc k tomu inklinuje ten o minutu starší :)