• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    SEVERINEvýchova kluků a ostatních šelem
    Taky máte doma někdy vymalováno testosteronem, připadáte si jako kulisa v nekončícím seriálu Tom a Jerry a máte - oproti svým dřívějším představám i korektnosti termínu queer - jasno v tom, že kluci a holky jsou jinej živočišnej druh?

    Pokud máte nějaký tip nebo trik, jak se s tím s lehkostí popasovat, nebo se jen rádi vypíšete s (občas ne zcela) lehký skutečnosti, tak jste tu více než vítáni.



    doporučená četba:
    Sourozenci bez rivality
    Výchova bez poražených
    Jak žít a nezbláznit se
    Výchova kluků
    rozbalit záhlaví
    WERKA
    WERKA --- ---
    EDERA: Já o tom nikdy takhle dalece nepřemýšlela, ale když se kouknu zpátky, tak fakt prvně bylo období, kdy se mladej vymezoval hlavně vůči mně. Já teda měla tu výhodu, že pokud na mne byl hnusnej a byl u toho manžel, tak po něm okamžitě startoval. Ale v mnoha případech se mladej vymezoval (a byl hnusnej) v situacích, kdy jsme u toho byli jen my dva.
    Pak bylo dlouhé období, kdy o pozice bojovali pánové a já občas sloužila jako nárazník. Skončilo v podstatě až tím, že se mladej odstěhoval. A na mne pohlíží z výšky svých skoro 190cm shovívavě už velmi dlouho :-D.
    APRILMOUSE
    APRILMOUSE --- ---
    EDERA: no já to tak budu muset udělat, prostě se s ním o tom už nebudu bavit, své jsem mu k tomu řekla. Nicméně to v jeho provedení znamená, že mi bude každý den dvě hodiny vzlykat za zádama (neodejde s tím dobrovolně do pokojíčku, případně tam těch jeho 60 Kg s násilím odvleču, ale on bude bojovat a vrátí se zpátky). Takže ignorovat jeho pláč.


    YMLADRIS: dispozice jsou tady.. kluci mohli být spolu ve vážně luxusním pokojíčku, ale Jířa odmítá s bratrem být, chce soukromí, takže si vzal dobrovolně ten malý úzký pokoj. On má ve skutečnosti na šířku jen 170 cm.. z toho 97 zabere postel. Jinak mě by vůbec nenapadlo tam vlézt bez klepání, pokud je on uvnitř, a tak. Nicméně pokud v pokoji tráví dejme tomu dvě hodiny odpoledne, tak nemíním zbytek dne přeskakovat postel (já doma pracuju a jsem tu celý den)

    SEVERINE
    SEVERINE --- ---
    APRILMOUSE: hele a neexistuje nějakej příklad z historie, kdy se někdo s někým na něčem dohodl a později usoudil, že to nebylo vhodný a změnil to? jinak jak říká EDERA - a to mi často nejde - v jistej okamžik je potřeba říct "a dost: tohle je poslední vysvětlení, který od mě k tomu dostaneš a ano, jsem tu stále hlavní řídící pákou já, ne ty."
    držím palce (tobě teď a sobě za 5 let .. i když i takovej pětiletej testosteronek je dost výživná věc :-) )
    VALENTINA
    VALENTINA --- ---
    EDERA: to je zvláštní, co píšeš, já myslela, že pubertální synové bojují hlavně s otcem, ne s matkou. Alespoň co vidím u švagrů-mají dva kluky v pubertě-tak švagrová je takový mantinel mezi manželem a syny, a kluci prostě tátu testují jak fyzicky, tak psychicky a někdy teda dost drsně:)
    EDERA
    EDERA --- ---
    APRILMOUSE: Já bych JEDNOU vysvětlila, že při slibu jsem předpokládala, že se bude chovat jako normálně uvažující jedinec a že prostě není normální zatarasit postelí dveře. A víc bych o tom odmítla diskutovat. Beztak ty každovečerní scénky dělá zejména proto, že Tvoje reakce jsou tak zajímavé.

    Ze své zkušenosti a zkuśenosti dalších matek v okolí mám dojem, že když nás chlapci dorostli na výšku (nebo se tomu začali blížit), získalí pocit, že by tím měli získat stejná práva jako máme my. Ani na okamžik je pochopitelně nenapadlo, že by měli mít také stejné povinnosti. Jejich testosteronem řízený mozek jede v nastavení srovnávání/soupeření. Rodičovskou omluvu nevnímají jako projev toho, že dospěláci dokáží uznat chybu, ale jako projev slabosti. Fakt to chce nepřistoupit na jejich pravidla a nenechat se lapit do toho jejich soutěžení.
    Blbý na tom zároveň je, že jak jsou otcové zpravidla vyšší, tak v době, kdy chlapci začnou předvádět tyhle scénky matkám, mají ještě sami dost značnou fyzickou převahu, takže na ně to synové nezkoušej. Je prakticky nemožné získat od chlapa v téhle fázi podporu (co by řešili problém, který sami nemaj, že). Vyloženě na pumu je můj švagr, který svého syna v tom hnusném chování k matce v podstatě ještě podporuje.
    Jak už tuhle vývojovou fázi máme za sebou, tak mě vlastně i baví pozorovat, že to je všude kolem jak přes kopírák.
    MEG
    MEG --- ---
    APRILMOUSE: Já ho docela chápu a soukromí bych mu dopřála.
    ORIKA
    ORIKA --- ---
    APRILMOUSE: nebudu hodnotit ani rozebírat, neb mám kluky teprve malý (jeden 5 let a druhý 8 měsíců), ale na celé té situaci mi přijde pozitivní, že i přesto, že Jířovi klepe puberta na dveře (nebo spíš už ho zachvátila) se stejně přišel utěšit a pomazlit na klín...to u spousty kluků není zase tak obvyklý a když už, tak je to právě v tomto období přechází...to jen taková malá "náplast" na tvé mateřské srdce :)
    APRILMOUSE
    APRILMOUSE --- ---
    APRILMOUSE: a na zdi chtěl zelenou a černou, a zelená je moc do žluta a ta černá je vůbec pitomá, protože není černá, ale nějaká tmavě šedá a navíc, vůbec na tý zdi nedrží. A je to hnusný. A navíc si nemůže přestěhovat nábytek. A má tam slabej signál na internet (řeším, ale jde to pomalu, takže není od věci to 10x denně připomenout v rámci věcí, které ho u nás doma zcela neuspokojují). Pokud se rozhodnu vložit do jeho pokulhávajícího prospěchu, tak mě čeká 4-5 hodinová scéna na téma, že mi NEMUSÍ DOKAZOVAT, ŽE TO UMÍ, PROTOŽE ON TO PROSTĚ UMÍ, proložená již zmíněným co jsem kdy slíbila, a nesplnila. No nic, končím s výlevy, stejně si nepomůžu :D Pravděpodobně už jen tak deset let a vyroste z toho... :D
    APRILMOUSE
    APRILMOUSE --- ---
    MADIETTA: jo a tohle vysvětlení je mu samozřejmě u pr... a navíc celá situace se přidává k "to vše, co jsi mi kdy slíbila a nesplnila, takže už ti stejně nevěřím"


    uááááá.
    APRILMOUSE
    APRILMOUSE --- ---
    MADIETTA: já ho taky chápu, svým způsobem, ale v bytě průchozím kolem dokola je dost těžký najít neprůchozí pokoj :D

    Bože, já neměla nikdy vlastní pokoj, byly jsme se ségrou v průchozím pokoji za skříní na palandě!!!!!
    MADIETTA
    MADIETTA --- ---
    APRILMOUSE: Uf!

    Jako čistě selsky - prostě bych vysvětlila, že ano, slíbila jsem, ale prostě jsem nemohla předvídat všechny okolnosti a netušila jsem, že ho napadne zrovna takováhle békovina, která navíc otravuje život všem ostatním.

    Jenže to je racionální vysvětlení, které, obávám se, bude pubošovi úplně u pr... :-/

    Ale teda mimochodem, dát pubošovi průchozí pokoj, to je velmi nešťastné řešení. Já ho u rodičů taky měla a mohla jsem se z toho v pubertě ZBLÁZNIT. Chtěla jsem svůj klid a soukromí, ale žádné jsem neměla, protože mi tam furt někdo coural. Takže jako já ho vlastně chápu, že si ty dveře zahradil. :-D
    APRILMOUSE
    APRILMOUSE --- ---
    Můžete mi někdo poradit, jak si poradit se "zaseknutou gramodeskou"?

    Jířa teda puberta nastoupená v plné míře. Za normální situace si s tím ještě jakž takž poradím, ale dostali jsme se do této situace - přestěhovali jsme se, Jířa dostal vytoužený VLASTNÍ POKOJÍČEK bez bratra a před stěhováním jsem mu řekla, že si ho může vymalovat a dát si tam nábytek, jak bude chtít. To jsem ovšem netušila, že se rozhodne postavit postel přímo do dveří tak, aby jimi nešlo procházet. Pokojíček je průchozí místnost mezi koupelnou a ložnicí a děcákem, takže pokud zastaví dveře, všichni ostatní musí místo 1,5 m do koupelny obejít čtyři místnosti dokola. Sdělila jsem mu, že není jediný důvod, proč by ta postel měla stát ve dveřích (kromě toho, že se mu to líbí a nám všem ostatním to blokuje průchod). Nechala jsem to tři dny na zkoušku, ale fakt to nejde. Takže jsem mu postel dala naproti zdi. Od té doby každý den (už pátý) večer hysterické scény, pláč, výčitky (že jsem mu slíbila, že si tam může dělat co chce atd....)

    Omluvila jsem se za to, že to jinak nejde, ale nemůže mít postel ve dveřích a celé rodině blokovat průchod. Snažila se o domluvu, vysvětlování, výčitky, taky jsem křičela a vyhrožovala (dokud tě živím atd... ano, stydím se) a on jen stojí a dokola jede ale ty jsi mi to slíbila ale ty jsi mi to slíbila.

    Vážně ho mám nechat mít postel ve dveřích proto, že je to jeho pokoj a já mu to slíbila? Nebo mám trvat na svém a každý večer poslouchat hodinu výčitek a pak to, jak tam usíná s pláčem - načež ráno je celý oteklý a každý den!! po příchodu ze školy ho bolí hlava a nemohl se ve škole soustředit, protože je unavený.. poznámky nepozornost ve škole... a hned mi to vyčte, protože za to můžu já, PROTOŽE JSEM MU SLÍBILA a blablabla... Teď po hodinové scéně přišel, že se jde jako utěšit, pomazlit na klín.. tak mu říkám, že ho mám ráda atd. a že prostě jsou věci, které nejsou důležité, např. kde je postel.. nabídla jsem mu dneska spát u mě v posteli... a on se mi zvedl z klína a přej jestli si může do těch dveří postavit aspon stůl...

    No vím, že mi asi nikdo nic kromě pevných nervů neporadí, ale dík, že jsem se aspon mohla vypovídat. Normálně bych šla vzteky bušit hlavou o zed a u toho brečela.
    APRILMOUSE
    APRILMOUSE --- ---
    Na Mamíííííííí mám přímo alergii... kluci jsou schopný provolávat to ob dvě minuty.... a pokračuje to
    .... ale von mi (dosaď cokoliv)

    Teď už se tak strašně nemlátěj, ale hádaj se naprosto POŘÁD, mám pocit, že provokace je jejich jediný způsob komunikace. Většinou to probíhá tak, že velkej si přisedne k malýmu a tichým hlasem ho nějak buzeruje a malej ječí jak na lesy (mamíííí). Naprosto nevím, jak a jestli vůbec to nějak řešit, nebo je prostě nechat hádat.
    Domluva samozřejmě nepomáhá, nebiju je (to nemá smysl vůbec žádnej), takže to dopadne většinou tak, že je nakonec oba seřvu do kuličky, nebo se zavřu za troje dveře.

    (teď konečně budou mít dva oddělené pokojíčky, takže doufám, že se situace vylepší, tady se řeší i ON SE NA MĚ KOUKÁ nebo ALE ON SI MYSLÍ, ŽE...)
    MADIETTA
    MADIETTA --- ---
    Myslím si, že není dobré zasahovat a řešit situaci pokaždé, i když se zrovna hádají a mydlí. Pokud si neubližujou nějak zásadně nebo si něco nerozbíjejí. Snažím se to dělat tak, že zasahuju občas, když nastane nějaká modelová situace, abych jim nabídla řešení, ale myslím, že je důležité, aby si to taky vyzkoušeli řešit sami.
    THURINGWETHIL
    THURINGWETHIL --- ---
    SEVERINE: Oni když jsou ochotní se střídat, tak se nějaký způsob, jak to udělat spravedlivě, najde. Nicméně jsou situace a věci, se kterými to prostě nefunguje.
    SEVERINE
    SEVERINE --- ---
    THURINGWETHIL: hele a co když to bude mít každej třeba minutu - nastaví se minutka - a budou si to střídat?
    CHIMERA
    CHIMERA --- ---
    YMLADRIS: myslím, že i malé děti jsou schopné řešit spor mírovou cestou. snad je to i částečně povahou. když mladší chodil do jeslí, naučil se s dětma vycházet tak, aby nebyly konflikty. hračky si různě půjčovaly a nebraly. a to prosím ještě většina z nich neumí nijak moc mluvit.
    starší syn byl pacifista vždycky :-D
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    THURINGWETHIL: na vztek ta Aldort doporucuje zase power-reversal games, mineno konat s batoletem aktivity kdy JAKO BY ma mocensky navrch. Sorry ze ji furt tak protezuju mi to prijde jako velice zajimava kniha/pristup. Ona by asi rekla ze se Matous mozna citi hrozne bezmocnej malej a neschopnej (protoze bracha je velkej a schopnej) a ze muze pomoct mu dodat zazitky moci

    kdyztak zde, nevim zda znas, pokud zkouknes nekdy a napises obecne svuj nazor, budu rada za dojem.

    http://i.nyx.cz/...bb242a5e56d52033.pdf?name=Naomi-Aldortova---Vychovavame-deti-a-rosteme-s-nimi.pdf

    (uvolneni detske agrese 92)
    THURINGWETHIL
    THURINGWETHIL --- ---
    YMLADRIS: To zkoušíme. Třeba ho občas napadne vyměnit bráchovi tu věc za jinou (a někdy to i projde). Ovšem situace kdy oba chtějí tu jednu hračku a žádnou jinou, se mírově řešit zatím nedaří. jako že by třeba bral, že si to vymění za nějakou dobu, to jen velmi omezeně (třeba že objede ještě dvě kola na odrážedle, a pak ho půjčí bráchovi, občas projde). Jinak kdyby byli oba jako Jeník (ten starší), prali by se mnohem méně a já z toho nebyla občas tak na nervy. Problém je, že Matouš v těch 2,5 letech a se svou prudkou povahou často jakékoli mírové řešení pohřbí. :)
    THURINGWETHIL
    THURINGWETHIL --- ---
    YMLADRIS: Doufám, že je to otázka času. :) A taky patřičné aktivity, při níž bude agresivitia vybita neproblematickým způsobem. přecejen jsou muži bojovníci a dneska už moc možností bojovat nemají... Každopádně starší má té agrese obecně méně (nebo ji vždycky uměl lépe zvládat), mladší je děsnej vztekloun. :)
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    YMLADRIS: plus teda jeste mne napadlo (ber jako brainstorming laika :)), ze se ten starsi asi tim drive nauci pouzit mirova reseni, cim drive se to nauci od tebe, tj. kdyz tam dojdes a hledas to vychodisko, tak mozna by mohlo fungovat neco jako ptat se starsiho Takze oba chcete to-a-to, co by se ted dalo udelat abyste se nemuseli porvat? Nechat ho to jakoby vymyslet resp. nejak mu v tom pomahat a postupne to rozvijet
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    THURINGWETHIL: tak to mi prijde hodne pozitivni ze starsi to chape a je schopen se vzdat boje atd... asi to bude jen otazka casu?
    THURINGWETHIL
    THURINGWETHIL --- ---
    YMLADRIS: Ano, tohle je jedna z mála věcí, která funguje. Když řeknu, ať mě zavolají (minimálně ten starší určitě), udělají to místo toho, aby se bili. Má to však dvě úskalí. Jednak nemůžu (a asi ani nechci) být schopná vždycky přijít hned, a krom toho bych byla raději, kdyby se postupně naučili řešit vzájemné spory nějak jinak než rvačkou, nicméně sami, bez toho, aby to za ně musel vyřešit někdo třetí (tedy já).
    Nicméně beru na vědomí (a u toho mladšího i velmi zřetelně vnímám), že to ještě nejde. Že potřebují okamžité a jasné řešení, kterého prostě nejsnáz dojdou silou. A tak to prostě zkusím dál brát tak, že je učím (resp. ukazuju jim) jiné možné cesty řešení, ale zároveň jsem smířená s tím, že boj je způsob, jak to teď dokáží řešit sami a k něčemu jim to je. A když už z toho budu moc na nervy, prostě na ně budu dávat pozor, abych těm konfliktům předešla tím, že budu k dispozici. :)
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    THURINGWETHIL: tak ta Naomi Aldort tvrdi, ze maly decka proste jsou dejme tomu fyziologicky vyvojove NESCHOPNE resit konflikty mirovou cestou. Ze kdyz das k sobe male deti a nechas je dostatecne dlouho o samote, vzdy to skonci rvackou. A ze kdyz ti to vadi, mas je navyknou aby kdyz se schyluje ke konfliktu, tak se nebali te privolat, resp jim opakovat ze VZDY prijdes a ze jses jim k dispozici abys situaci nejak mirove rozresila... ze prijdes hned jak se ozve Maamiiiii... a ne az za pet minut atd.

    Vlastni zkusenost nemam
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam