nedávno jsem měla zvláštní halucinační a extatický stav, kdy jsem nic neužila, ale silně jsem se vžila do "zprostředkovaných halucinací" ve filmu o ayahuasce, který byl na plátně (ne 3D).
takže kdo by si předem řekl, MEA je asi nějakej blázen, tak ať si to myslí a třeba ani dál nečte :)..
jak jsem se nechala zhypnotizovat jednak vizuální a druhak zvukovou stránkou filmu, dostala jsem se do stavu jakéhosi transu a mozek se začal pokoušet o vlastní vizuály a fraktalizaci za očima, přičemž stav byl silný, vizuální zážitek slabý (odhaduji, že to mohlo být hladinou DMT v mozku, která se pomalu začala zvyšovat, ale nedostala se do takové výše, aby byly vizuály silnější pro vnímání).
v tom stavu jsem prolétala spirálovitými útvary červeno-hnědo-černé barvy, let probíhal do budoucnosti, nikoliv ani dolů ani nahoru, ale rovně. ty tvary byly dost neurčité, taková tmavá vlákna tvořící jakési sítě. po chvíli mi lupl vnitřní onen obraz a já vytřeštila oči do stropu, který se vlnil a u zorného pole se nafukoval.. měla jsem pocit točení stropu, přičemž velmi rychle přišla silná emoční vlna pláče, nechala jsem vše probíhat bez ovlivňování, snažila se pozorovat a být odevzdaná, i když to nešlo celou dobu, protože se mi pravděpodobně startovaly egoobranné mechanismy, odvádění pozornosti od stavu, nepřijetí daných prožitků a neobvyklosti reakce, atd atd.
v pláči jsem začala mluvit nějakou zvláštní cizí řečí podobné norštině, finštině nebo nějakému jinému severskému jazyku.
ve filmu zpíval šaman ikaros a zvuk mi okamžitě a jasně dal najevo, ať jej plně vnímám a poslouchám, uklidnilo mne to okamžitě.. došlo mi za chviličku, že na cestu ayahuasky nemohu zatím jít bez vedení, protože se mi v těchto extatických stavech příliš chaoticky míchají různé zážitky minulosti sahající mnohem dál za současný život, sny, fantazie i vize a tvoří velmi silný neuchopitelný (resp. těžce pochopitelný) stav, což mi za chviličku došlo.. začala jsem s někým hovořit zas nějakou další řečí, jakoby byla víc indiánská, stále ale s tím severským nádechem, ale to byly krátké větičky a spíš takové vyjadřování přijetí či nepřijetí (ano/ne). zde jsem začala bojovat ani nevím s čím, začala jsem také hodně hodně a žalostně brečet a pak jsem to "něco" ve mně přijala a řekla jasně "ano" a oddychla si.. jenže co a čemu, to bylo příliš zastřené onou emoční zabarveností stavu.
jakmile se tyto emoce smutku, žalu vyplavily, pomalu se dostavil klid, srovnávání se s.. bez přemýšlení jsem vzala šalvěj a vykuřovala prostor, postupně jsem docházela k broukání, zpívání, alikvotě..
během celého toho stavu jsem se snažila pracovat s dechem, který je zde při takovýchto stavech jeden z nejvíce uklidňujících faktorů.
osobně si o tom celém myslím, že je to přirozený způsob vyrovnávání se s "nevědomím" pomocí vyplavování, který ale nemá běžnou a sociálně přijatelnou formu, takže může působit na druhé velmi divně (ať už je to odpor, úděs, jiný druh překvapení nebo pozorování té prapodivnosti), přičemž například přidáním nějaké látky do těla, zažíváním silné situace jako např. porod, úraz, orgasmus, silný smích je pro společnost i jedince tento vyplavovací akt (obecně) přijatelnější a pochopitelnější. jakmile se někomu něco podobného začíná dít bez zjevné příčiny, přestože nikdo pořádně do toho onoho člověka v extázi nevidí a nemusí tedy tušit, co jej k tomu stavu přivedlo, začíná vznikat podezření, že dotyčný je hoden zavřít do blázince.. a to mi připadá jednak smutné a druhak jednostranné, případně ukvapené.