DARJEEL: Já mám DMT-Nexus proštudovanej poměrně důkladně (sám jsem zde na Nexus upozorňoval jako na velmi kvalitní zdroj informací v této oblasti; Erowid má např. v této oblasti spíše zastaralé a nepřesné informace). Máš pravdu, že skalní jádro členů DMT-Nexusu tvoří pár... asi dost zvláštních lidí..., kteří již přestávají být nám obyčejným smrtelníkům srozumitelní. Na druhou stranu je právě z příspěvků na Nexusu patrná jedna věc: že DMT prostě nejde "zneužívat"/"nadužívat" dlouhodobě. Že to, jak jsi napsal, přináší "závažné poznatky", a člověk to bez důkladné práce v oblasti integrace do normálního života dlouhodobě nezvládne dávat moc často, a začne časem připadat jako magor i sám sobě. To je pak druhá kategorie příspěvků na tom fóru: příspěvky typu "končím, protože to je celý velký podvod", nebo "lituju, že jsem DMT kdy kouřil (a ne málo)." To jsem měl na mysli tím, když jsem říkal, že otázka "závislosti" (alespoň tak, jak se o drogové závislosti přemýšlí obvykle) je zde okrajová. Třetí kategorie příspěvků na DMT-Nexus, když už na to přišla řeč, je pak od lidí, kteří to vyzkouší jednou a mají z toho solidní trauma ("CO TO KURVA BYLO?"). Sem patří i členové fóra, kteří se tak přihlásí, protože se chtějí naučit DMT extrahovat sami, ale když už se zdá, že se jim to snad i podařilo, tak se odmlčí a nikdo se už od nich nikdy nedozví odpověď na otázku "tak jaké to bylo"" :-)

I náš oblíbený hrdina heroických dávek McKenna po nějaké době DMT kouřit přestal, protože to už dle vlastních slov přestal psychicky ´dávat´. A v tom taky McKenna spatřoval taky jeden z hlavních rozdílů mezi vitamínem K a DMT (když pomineme poměrně odlišná rizika zdravotní, resp. jejich "bezpečnostní profil"): na K člověk nepociťuje nějaký zásadní strach, a nebrání mu to v tom se do "díry" vracet příliš často, a stále hlouběji. Na zkušenosti DMT je významný (zde již taky diskutovaný) aspekt strachu, což - pokud člověku zbylo aspoň trochu pudu sebezáchovy - působí jako jistá pojistka proti konzumaci příliš často. Jsou 2 důvody, které mne vedly k tomu zde tvrdit, že je závislost na DMT věcí spíš okrajovou (ve srovnání s jinými "drogami", a když pomineme to, že si lze vybudovat vážnou závislost v podstatě na čemkoliv):
(1) posírat se strachy příliš často vlastně není zrovna moc zábavné, a
(2) když si člověk nedá říct a bude cestovat příliš často, tak prostě dřív nebo později s DMT sám skončí v okamžiku, když v hyperprostoru dostanou důkladnou existenciální nakládčku s tím, že tam už nemá co pohledávat, a ať se laskavě a důkladně zamyslí nad důvody, který ho k tomu vedou :-)

Někomu to dojde dřív samotnýmu, někdo prostě potřebuje dostat po své metaforické hyperprostorové hubě. Čili jak jsi napsal, a v tom se spolu rozhodně shodneme, že u těchto věcí prostě "je už na zvážení každého, jak si chce tuhle storku poznání odžít a jak daleko v ní zajít" :-)

vtipny clanek

William Burroughs had tried it in London and reported it in the most negative terms. Burroughs was working at that time on a theory of neurological geography--certain cortical areas were heavenly, other areas were diabolical. Like explorers moving into a new continent, it was important to map out the friendly areas and the hostile. In Burroughs' pharmacological cartography, DMT propelled the voyager into strange and decidedly unfriendly territory.

Burroughs told a gripping tale about a psychiatrist in London who had taken DMT with a friend. After a few minutes the frightened friend began requesting help. The psychiatrist, himself being spun through a universe of shuttling, vibratory pigments, reached for his hypodermic needle (which had been fragmented into a shimmering assemblage of wave mosaics) and bent over to administer an antidote. Much to his dismay his friend, twisting in panic, was suddenly transformed into a writhing, wiggling reptile, jewel-encrusted and sparkling. The doctor's dilemma: where to make an intravenous injection in a squirming, oriental-martian snake?