ELLTY: pokusil bych se tedy i na základě tebou zmíněných aspektů udělat takový mezisoučet. myslím, že můžeme prozatím vymezit dva základní okruhy nebo dimenze konstitutivních prvků "národní identity":
(1)
místa paměti - v širokém pojetí (Pierre Nora, česky viz
http://www.cefres.cz/IMG/pdf/nora_1998_mezi_pameti_historii.pdf ) sem spadají nejen místa "v pravém slova smyslu" (Bílá Hora, Říp, Lidice...), ale i místa abstraktní, jako již zmíněné symboly, rituály, svátky, ikonické postavy dějin, beletristické a historické texty, umělecká díla.
(2)
narativ - který lze chápat i jako způsob zachycení "umělé"/konstruované smysluplnosti minulých událostí s ohledem na představu časové linearity a kauzality (počátek - střed - konec), ale také relevanci určitých epizod a postav (a irelevanci jiných) v rámci zápletky a struktury daného "národního příběhu". mimochodem, jako užitečná alternativa k 'biografické iluzi' P. Bourdieu může posloužit např. pojetí 'narativní identity' P. Ricoeura, píše o tom mj. sociolog G. Truc zde:
http://ricoeur.pitt.edu/ojs/index.php/ricoeur/article/view/51
připadá mi tedy, že ve vazbě k národní identitě je podstatná jednak "kolektivní paměť" (resp. jistá forma "historického vědomí", což není úplně totéž) a narativně vyjádřený "smysl". to jsou prvky, které jsou zásadní v rámci (1) i (2). a samozřejmě je od sebe můžeme důsledně oddělit jenom analyticky, protože v praxi jsou to dvě strany jedné mince.