Dobře, když už to drbeme, tak taky pár postřehů za mě - opravdu jen pár, protože trojku jsem ještě nečetl.
1.) U Pinkertýny jsem se nejvíc pozastavil nad její profesí. Nedovedu si představit, že by někdo jako ona dokázala dělat trenérku čehokoliv kromě malování barbín. Její vlastní svěřenkyně by ji sežraly, o soupeřkách vůbec nemluvě. Toto mi přišlo jako snad největší fail prvního dílu.
2.) Zápletku s dopisem jsem alespoň v prvních dvou dílech chápal jako manipulaci v rámci jiné manipulace. Lucas nečeká od svého otce nic dobrého z principu, počítá spíš s tím, že dopis bude obsahovat poslední výlev typu "jsi pro mě zklamáním" nebo snahu opět ho k něčemu emocionálně zavázat. Není na to zvědavý, zejména ne ve svém stavu - svého otce po většinu života nenáviděl, žádné dojemné smíření před jeho smrtí patrně nenastalo, a tedy není zvlášť nadšený ani pro jeho posmrtné výblitky. Na druhou stranu zná Pinkertýnu, ví, že se neodhodlá ten dopis třeba spálit. Nakonec z ní stejně vyleze, tak proč tlačit? Prostě si zahraje na velkorysého, dá najevo, že ví, že "něco" má a počká si, až hora přileze sama k Mohamedovi. Lucas umí čekat - dokonce i teď. Nevím, co se okolo dopisu děje ve trojce, ale prozatím mi to přišlo dost logické i věrohodné. Vlastně si dovedu představit, že i já bych takto reagoval, co se týče některých členů své rodiny.
3.) Co se týče zabití Lucasova otce Össeany, měl jsem podobně hlavně z druhého dílu pocit, že Lucas tuto skutečnost tuší, nebo ji minimálně pokládá za celkem dobře možnou. Měl představu, do čeho všeho (Auregiánská hereze, apod.) Gilles Hildebrandt také strkal nos, a věděl, jak takové strkání nosu snáší Církev. Také znal jeho povahu - podobný výsledek střetu nemohl být nijak překvapivý. Ovšem ke svému otci cítil zhruba totéž, co k Církvi Akkütlixově, takže to přijal s pocitem "jeden had otrávil druhého." Nepátral po detailech, protože mu jednoduše bylo fuk, zda je to pravda či nikoliv, i kdyby to pravda byla, stejně s tím mohl těžko udělat něco víc, než Össeany nemít rád - a on je nemá rád ani tak. A to velmi.
4.) "Flotilu Země" jsem četl. Chápal jsem, oč se Zandl snažil, ale jednoduše to nezvládl. Určitě je možné napsat knihu pojednávající o jediné bitvě, tak jako to udělal třeba Abercrombie v "Hrdinech," ale je to velmi těžké, aby nebyla výsledkem ubíjející nuda nebo detailní popis tříhodinového hraní Starcraftu - a Zandlovi se povedlo přesně tohle. Oboje. Pojetí "Česko jako světová velmoc" mi zkraje přišlo komické, ale při bližším zamyšlení je to nakonec v paralelním světě zcela legitimní varianta, viz. cyklus "Záby v..." od Drnka. Americký patriotismus tohoto typu ostatně v mnohých SF působí stejně komicky, i přes fakt, že má částečnou oporu v současné realitě. Celkově "Flotilu Země" nepokládám za brak, je za ní cítit, že se autor opravdu snažil... ale prostě svou bitvu na rozdíl od flotily drtivě prohrál. :-)