SARGO: už jsem posílal do tisku jednu knížku, která měla něco přes 1500 stran v lepené vazbě, navíc se u ní počítá s tím, že to lidi používají denně na dohledávání informací (jakýsi seznam chemických látek s popisem, výrobcem atd.) a ani po několika letech se jim vazba nerozpadá. Je to sice už bichle, u které si už uvědomíš, že informace mají svou váhu, ale technicky zrovna tohle není vůbec žádný problém. :)

RICARDERON: na šestku to taky nevypadalo....

MOUNTBATTEN: Přesně jsem to chtěl říct. Velmi barvitá metafora ... ta paní by měla být spisovatelka.

Přátelé, budu první, kdo bude jásat a otvírat lahve s bublinkovým obsahem!

HARALD: (Nyxdroid teď nevím, ale z mobilního Chromu se to poznat dá. Každopádně nelajkoval.)
Tiskárna vč. distribuce jsou myslím tak 3 týdny, leda by se trefili do nejhoršího adventu; do 10 týdnů by se mohly vejít i korektury.
Každopádně nepochybuju, že odevzdání rukopisu zde bude oznámeno neprodleně, možná i několikrát.

HARALD: ono to skončí "my nesmíme ani naznačovat"

BRAMBOREENA: Tak ať taky něčím přispěju, tohle je z rozhovoru s GRRM ve VanderMeerově knize WonderBook:

Často jsem mluvil o tom, že v jistém smyslu existují dva typy spisovatelů, kterým říkám Architekti a Zahradníci. Architekti všechno předem plánují přesně tak, jak skutečný architekt plánuje stavbu domu. Než se začne stavět, on už ví, kolik tam bude místností a jakou bude každá mít rozlohu a kudy vede potrubí a z čeho bude střecha; všechno má opatřené rozměry, dokonce už rozmístil na stěnách zásuvky. Ví všechno, než se zatluče první hřebík, než se kopne do základů, ba i než někdo plány orazítkuje. Někteří spisovatelé pracují právě tak.
Zahradník prostě jenom vykope díru, zasadí semínko a pak to zalévá vlastní krví a potem a čeká, co vyleze z hlíny. Zcela náhodné to není, protože Zahradník samozřejmě dobře ví, co zasadil; ví, jestli to bude dub, anebo tykev. Pokud ho nějaká následná inspirace naprosto nepřekvapí, má rámcovou představu o tom, co dělá.
Nemyslím si, že by v naší branži bylo moc čistých Architektů nebo čistých Zahradníků. Většina autorů je nějakou kombinací obojího. Ale mívají sklon tíhnout spíš na tu nebo na druhou stranu – a já jsem docela vyšinutý na tu zahradnickou.

RICARDERON: Teď už to nedokážu zastavit. Prostě to už musím dočíst.

Můžeš tedy, prosím, naznačit tak 10 týdnů před skutečným vydáním, abych si střihnul čtvrté čtení?

STARE_CASY: To je to rozdělení na "zahradníky" a "architekty", které se teď probíralo v souvislosti s poslední sérií Hry o trůny: zahradníkovi to bují samo, architekt přesně plánuje, a zklamání lidí ze závěru dodaného scénáristy HBO plyne z toho, že Martin je zahradník, zatímco scénáristi to pojali jako architekti.
V tomto ohledu to ovšem mám dobrý; já jsem zahradní architektka! :D I když ne zcela dostudovaná.

Naprosto netuším, který spisovatel to prohlásil, ale moc se mi to líbí a na dalších a dalších autorech vidím, že to je pravda. Nedokážu to odcitovat přesně, ale smysl je ten, že od určitého momentu si postavy začnou žít vlastním životem a naprosto nedbají na to, jaké má s nimi autor úmysly. Autor už jen klopýtá za nimi, snaží se stihnout zapsat alespoň podstatnou část jejich života a na nějaký původní příběh může s klidem zapomenout, i kdyby si před tím sepsal sebelepší osu a psaní si sebelépe zorganizoval. Postavy, které stvořil, mu velmi rychle vysvětlí, jaký je to bloud naivní.

RICARDERON: Harald je taky stiženej optimistickým bludem.

HARALD: kdyby ses zeptal, jestli to máš dělat, byli bychom ti odpověděli.:)

No ono je to s těma románama jako s řekou: člověk je tam nahoře u pramene, vidí, jak to zhruba vypadá na horním toku, udělá nějakou (na základě tohoto pozorování možná i celkem realistickou) aproximaci, kdy se to jako celé dohrabe k moři... jenže nedojde mu, že pak na konci bude nížina a z bystřiny se stane deset kilometrů široká delta se spoustou mokřadů. No nicméně mám holínky a lopatu a zarytě se prohrabávám. Jsem osoba celoživotně postižená optimistickým bludem, takže už patnáct let věřím, že to bude hotové příští týden. Krk bych na to dala!