LASHANA:

Zahrada byla posledních čtyřicet let mimo provoz. Případná bujná vegetace... byla taky mimo provoz; zbyly tu po ní jen prázdné čtverce záhonů, vyschlých na prach a zakrytých levným zeleným kobercem, imitujícím trávník. V instituci tak utilitární, jako je gleewarinská škola, se nevyplatí udržovat nic, co je míněno jenom na ozdobu. Na druhém konci zahrady byl v obvodové zdi ještě další východ, vedoucí na kdysi romantickou stezku po úbočí kopce, ale studenti tamtudy skoro nechodili; brali to radši po hlavním schodišti, protože další budovy školy byly hned o terasu níž a takhle to k nim bylo nejkratší. Až Veisseämö v posluchárně skončí, všichni se vyvalí ven a poženou se zase po týchž schodech dolů ke kanceláři. Julie to zvážila a rovnou zabočila vpravo mezi sloupořadí. Ona to naopak vezme zadem a seběhne ke své laboratoři tou druhou cestou, aby se všem davům vyhnula.
Rychlým krokem minula Apollóna a řádku nerozlišitelných Múz (tedy nerozlišitelných pro ni; jaktěživa nebyla ochotná věnovat místo ve své paměti jejich jménům a atributům). Obešla levé křídlo budovy a vyrazila přes další vybledlé travní koberce k zadní brance.
A tady ovšem najednou bujná vegetace byla. Nečekaně. Neplánovaně. Zázrakem!
V tom nejvzdálenějším koutě – byl les.
Julie se zarazila. Zírala na dlaňovité, temně fialové listy mohutných rostlin, dobře o metr vyšších než obvodová zeď. Kde se to tu vzalo? Co je to proboha zač? Šla tudy naposled před měsícem a byla si jistá, že tu nic nerostlo ani náznakem; a teď tu bylo deset, možná patnáct vzrostlých exemplářů! I přes svou velikost ale rostliny nepůsobily jako stromy; neměly kmen s borkou, nýbrž dužnaté fialové lodyhy. Skočec, napadlo ji. (Na živé organismy byla přece jen ochotna alokovat víc své paměti než na Múzy.) Ale listy byly složitější a tlustší, šupinovitě poskládané přes sebe. Některé rostliny kvetly, ale na té nejvyšší už dozrávaly plody, jakési lesklé bobule, trochu připomínající lilek. Šla se podívat zblízka. Ničeho se nedotýkala (na botaniku a s ní související toxikologii alokovala své paměti dokonce tolik, že znala i věci jako mancinella; a to má potom člověk respekt). K téhle rostlině cítila instinktivní nedůvěru. Možná vůbec není ze Země. Charakter pletiv je jiný. Náhle k ní ale zavanula povědomá vůně exotického koření... a ta ji rovnou nasměrovala do úplně jiné části její paměti: tam, kde je to vyhrazené össeistice. Tohle je üewerögikalüx.
No ano, üewerögikalüx; přece ten rudofialový prášek, co se sype na pečené maso a do salátů.
Nevzpomínala si, že by na Össe někdy skutečně viděla tu rostlinu naživo, ale znala ji z obrázků a vůně byla nezaměnitelná. Teď už se odvážila utrhnout si list a promnout ho mezi prsty. Üewerögikalüx jakožto koření sice neměla ráda a jídlům s ní se vyhýbala, ale kontaktní dermatitidu jí to nejspíš nezpůsobí. Ale, bez legrace... proč se to tu najednou objevilo? Někdo si to tady pěstuje na jídlo? Ví o tom Veisseämö? Šlo sice jenom o jeden zastrčený kout zahrady, ale rostliny už v něm stihly vytvořit úplný háj. Jestli vyrostly tak rychle, musí to být pěkný plevel. Nebo si to tady ten podloudný pěstitel tak úspěšně okopává, zalévá a hnojí, když se jim tak pěkně daří? Julie bezmyšlenkovitě strčila list do kapsy a podívala se na zem, aby našla kompromitující stopy zahradníkovy činnosti a případně ho identifikovala podle otisků bot a zapomenuté lopatičky... a znovu zažila šok. Ba ne. Tohle nikdo záměrně nezasadil. Jakýkoliv trochu příčetný člověk by si snad aspoň odhrnul koberec a vyhrabal díru, kdyby chtěl něco pěstovat; jenže tyhle rostliny prorazily tuhý plast a vrůstaly do půdy skrz něj. Děsivý pohled! Věnce kořenů, zaťaté do koberce jako dračí spáry! Kolem Juliiných nohou byly celé houštiny nových semenáčků, prorážejících dužninu opadaných bobulí a úporně se zavrtávajících do nehostinného, suchého umělého povrchu. Skoro jí připadalo, že se pohybují přímo před jejíma očima; taková síla života v nich byla.

TL;DR: ano, houby došly :D

MOUNTBATTEN: Přesně jsem to chtěl říct. Velmi barvitá metafora ... ta paní by měla být spisovatelka.

Přátelé, budu první, kdo bude jásat a otvírat lahve s bublinkovým obsahem!

HARALD: (Nyxdroid teď nevím, ale z mobilního Chromu se to poznat dá. Každopádně nelajkoval.)
Tiskárna vč. distribuce jsou myslím tak 3 týdny, leda by se trefili do nejhoršího adventu; do 10 týdnů by se mohly vejít i korektury.
Každopádně nepochybuju, že odevzdání rukopisu zde bude oznámeno neprodleně, možná i několikrát.

HARALD: ono to skončí "my nesmíme ani naznačovat"

BRAMBOREENA: Tak ať taky něčím přispěju, tohle je z rozhovoru s GRRM ve VanderMeerově knize WonderBook:

Často jsem mluvil o tom, že v jistém smyslu existují dva typy spisovatelů, kterým říkám Architekti a Zahradníci. Architekti všechno předem plánují přesně tak, jak skutečný architekt plánuje stavbu domu. Než se začne stavět, on už ví, kolik tam bude místností a jakou bude každá mít rozlohu a kudy vede potrubí a z čeho bude střecha; všechno má opatřené rozměry, dokonce už rozmístil na stěnách zásuvky. Ví všechno, než se zatluče první hřebík, než se kopne do základů, ba i než někdo plány orazítkuje. Někteří spisovatelé pracují právě tak.
Zahradník prostě jenom vykope díru, zasadí semínko a pak to zalévá vlastní krví a potem a čeká, co vyleze z hlíny. Zcela náhodné to není, protože Zahradník samozřejmě dobře ví, co zasadil; ví, jestli to bude dub, anebo tykev. Pokud ho nějaká následná inspirace naprosto nepřekvapí, má rámcovou představu o tom, co dělá.
Nemyslím si, že by v naší branži bylo moc čistých Architektů nebo čistých Zahradníků. Většina autorů je nějakou kombinací obojího. Ale mívají sklon tíhnout spíš na tu nebo na druhou stranu – a já jsem docela vyšinutý na tu zahradnickou.

RICARDERON: Teď už to nedokážu zastavit. Prostě to už musím dočíst.

Můžeš tedy, prosím, naznačit tak 10 týdnů před skutečným vydáním, abych si střihnul čtvrté čtení?

STARE_CASY: To je to rozdělení na "zahradníky" a "architekty", které se teď probíralo v souvislosti s poslední sérií Hry o trůny: zahradníkovi to bují samo, architekt přesně plánuje, a zklamání lidí ze závěru dodaného scénáristy HBO plyne z toho, že Martin je zahradník, zatímco scénáristi to pojali jako architekti.
V tomto ohledu to ovšem mám dobrý; já jsem zahradní architektka! :D I když ne zcela dostudovaná.

Naprosto netuším, který spisovatel to prohlásil, ale moc se mi to líbí a na dalších a dalších autorech vidím, že to je pravda. Nedokážu to odcitovat přesně, ale smysl je ten, že od určitého momentu si postavy začnou žít vlastním životem a naprosto nedbají na to, jaké má s nimi autor úmysly. Autor už jen klopýtá za nimi, snaží se stihnout zapsat alespoň podstatnou část jejich života a na nějaký původní příběh může s klidem zapomenout, i kdyby si před tím sepsal sebelepší osu a psaní si sebelépe zorganizoval. Postavy, které stvořil, mu velmi rychle vysvětlí, jaký je to bloud naivní.

RICARDERON: Harald je taky stiženej optimistickým bludem.

HARALD: kdyby ses zeptal, jestli to máš dělat, byli bychom ti odpověděli.:)

No ono je to s těma románama jako s řekou: člověk je tam nahoře u pramene, vidí, jak to zhruba vypadá na horním toku, udělá nějakou (na základě tohoto pozorování možná i celkem realistickou) aproximaci, kdy se to jako celé dohrabe k moři... jenže nedojde mu, že pak na konci bude nížina a z bystřiny se stane deset kilometrů široká delta se spoustou mokřadů. No nicméně mám holínky a lopatu a zarytě se prohrabávám. Jsem osoba celoživotně postižená optimistickým bludem, takže už patnáct let věřím, že to bude hotové příští týden. Krk bych na to dala!

RICARDERON: A jejda.

GENTIANA: Ale jistě, takových scén je celá řada (ne moc dlouhá, nepředstavujte si frontu na toaleťák za bolševika, ale spíš tak jako řádek mrkve na záhonku domácího typu) a tvoří jakousi pomyslnou kostru (no kostru - pár kostí dinosaura, co se podařilo vykopat) příběhu, což Vilmu zmátlo již před lety natolik, že nabízela Mycelium ve vydavatelstvích jako hotovou věc, která bude do dvou let celá na pultech.:)