nazdar zmrdi, jeden z nejparádnějších kousků neoliberálního myšlení je fakt, že se veřejnost podařilo přesvědčit, že každý z nás dluží peníze na státním dluhu. doporučuju zde pro začátek jednak onen debt: the first 5000 years a jednak gůglovat credit theory of money.
velký neoliberální shift na začátku sedmdesátých let znamenal především odklon od peněz krytých cenným kovem k penězům krytým dluhem. dluh, narozdíl od zlata nebo kulatých mušliček není nic vzácného, můžeme ho mít kolik jen chceme. pokud jsem instituce nebo jenom trošičku větší firma nebo stát, platím za naprostou většinu věcí prostřednictvím půjčky od privátní banky. když si půjčuju nějakou podstatnou sumu, dejme tomu milion eur, poměrně velká část z tohoto milionu v okamžiku podpisu smlouvy vzniká, říká se tomu systém částečných rezerv.
z tohohle vyplývá, že peníze znamenají (a podle graebera a jiných vždycky znamenaly) dluh. pokud vytvářím hodnotu, vytvářím peníze, pokud vytvářím peníze, vytvářím dluh. dá se to protáhnout ještě dále v tzv. modern monetary theory: globální veřejný dluh odpovídá globální sumě vlastnictví a úrok na těchhle penězích je příjem soukromého sektoru. pokud jsou tedy peníze půjčovaný podle nějakých pravidel a nevznikají ze vzduchu, nemají vliv na inflaci. to je dost důležité.
opačný přístup, který zde demonstrujete vy, se nazývá kvantitativní teorie peněz, vycházející z inherentní vzácnosti peněz, tedy z předpokladu že celkový objem peněz v oběhu má vliv na ceny. tohle bylo ale vyvráceno krugmanem, který empiricky ukázal na několika případech hyperinflace, že od určitého bodu další vstřikování peněz do oběhu už dál nesnižuje úrokové sazby, ergo peníze jsou nevzácná věc.
pojďme dál a uvědomme si, že právo privátních bank na výrobu peněz je výsledkem deregulace: na to má historicky právo panovník, nověji centrální banka. od té doby co máme tyto nekryté, fiatové peníze, rozlišujeme peněz několik základních druhů, m1, m2, m3 atd, pro zjednodušení peníze z centrální banky a peníze vzniklé z privátních bank. je docela zajímavý, že objem těch druhých se od roku 1970 přibližně zesedminásobil, zatímco těch prvních přibývá s růstem globální ekonomiky, malé jednotky procent ročně. ty první jsou peníze privátních bank a asi tak procenta nejbohatších lidí, který se naprosto netýkaj běžný populace. na wiki je pěknej graf money supply, kde je krásně vidět, jak nerovné tohle rozdělení je.
závěr je jednoduchej:
1) státní dluh je hausnumero, který na tvůj konkrétní život průměrnýho člověka s absolutně zanedbatelným majetkem (tím myslím do dejme tomu milionu eur) nemá žádný vliv. vláda má progresivně zvednout daně, podojit přebujelý soukromý sektor a na nzp si půjčit, protože když nic neuděláme, bude za chvilku zemi vlastnit velmi málo lidí (poznámka přítomné kapitalisty: to je nežádoucí jev).
2) hlídejme si banky a začněme je nějak inteligentně danit, dluh není inherentně nebezpečná věc, toxické jsou deriváty, které jsou z podstaty netransparentní a spekulativní. nikdo netuší co se stane až to praskne, můj tip je, že z mrakodrapů budou na ulici pršet bankéři, chudí je na chodníku rozřežou, napíchají na vidle a jak je ponesou ulicema, tak se stanou velké věci, na jejichž konec nelze dohlédnout..