GIOMIKY: Nikdy to není "za nic". A ani ZP není za nic. Je to "občanská mzda", terminologií demokratických myslitelů 18.století.
Nechci zacházet do podrobností, ale rozhodně mám zkušenost s tím, že výše peněz, kterými jsem v životě disponoval, byla vždy v divoké disproporci s výší vynaloženého úsilí. V době, kdy jsem chodil do práce, ani nikdy nebyla problémem ta práce, která vzhledem k mým programátorským schopnostem byla vždy poměrně triviální: vždy šlo o psychické utrpení spojené se stálou pracovní dobou, kancelářským prostředím, debilním zadáním, nedostatkem sebekázně, apod. Tedy nikdy jsem neměl pocit, že jsem placený za odvedenou práci - ale spíš za to, že se podřizuju tomu prostředí a jeho pravidlům.
Naopak obrovské množství úsilí a práce a nápadů, které jsem spojil s projektem vlastní firmy, nebylo nikdyu nijak adekvátně odměněno, naopak jsem se skrzo to dostal do řady hořkých konfliktů s klienty či spolupracovníky. (a firma přitom odvádí tuny DPH - takže odtud asi plyne pocit, že bych si na ty peníze státu klidně sáhl :-)
No a v neposlední řadě - peníze, které jsem si opravdu v životě vydělal, většinou nijak nesouvisely ani s tím konvenčním zaměstnáním, ani s podnikáním ve vlastní firmě. Například jsem prodal spekulativně držené domény, které se ke mě dostaly v podstatě náhodou, apod. Takže ano - nejvíc peněz jsem v životě dostal "za nic". Naopak za práci se cítím ohodnocen nedostatečně (ale nevidím s tím problém, protože jsem vyznavačem kultu práce - já vysoce hodnotím kreativitu a analytické schopnosti, nikoliv dřinu a rutinu...)
Můžu s klidným svědomím říct, že mi v životě zatím neživí to, čemu jsem zasvětil nejvíc času a úsilí, protože vztahy s ostatními lidmi jsou natolik složité, že nikdy se zkrátka nedokážu opevnit takových v pozicích, abych si dokázal prosadit cokoliv víc, než jen samotnou realizaci svého záměru - ale plody vždy sklidí někdo jiný (dodavatelé, zaměstnanci, zákazníci, co mají dostatečnou vyjednávací sílu si vyjednat slevu...)