NATASHA:

zajímavé. musím přemýšlet, co se změnilo. báseň působí zároveň rozvinutě, květnatě a poněkud ploše. jakoby přišlápnutá z prostoru na křídový papír (napadl mě i "recyklovaný", ale ten to nebude, ten ne.)

Mám pocit, že citelný konflikt přichází až s poslední strofou. Do té doby, i přes použité motivy bolesti, smrti, vášně, stárnutí apod., čtu spíše bezproblémovou ódu. Nic proti tomu. Jednotlivé metaforické obrazy jsou vynalézavé a přesné, jak je ti to vlastní, a zaujaly mě. -

Ale, jako by všechno bylo jasné. Než přijde závěr. - je možné vystavět napětí v básni na této jedné antitezi? Mělo v ní být více konfliktu? - Asi ne, asi to měla být více óda než litanie, říkám si. Pěkná ovšem je, to ano. :)

…

nahoře na půdě
je horko z tajemství

náhle máš odvahu
že tě až napadne zabydlet matraci
s propadlou pravou tváří
protože
nahoře na půdě
vydechne z tebe touha
sirotčím strachem

to jenom dole
čekají s večeří

Tvá slova
už byla cítit popelem
čistou hlavou zítřejšího

blýskavice tvých duhovek
kutálejí se mi
nocí

v zelených elipsách

NATASHA: slyšel jsem kdysi, že sprinteři na sto metrů běží většinu trati na kyslíkový dluh, protože se nestíhají nadechnout než párkrát – mám pocit, že jsem se nenadechl ani jednou; mám pocit, že ještě nedýchám…
jsou v tom textu možná hluchá místa, která čtenář nemá šanci rozečíst nebo si přivlastnit, ale tentokrát to, myslím, nevadí, protože ta síla, ta síla!