NATASHA:

zajímavé. musím přemýšlet, co se změnilo. báseň působí zároveň rozvinutě, květnatě a poněkud ploše. jakoby přišlápnutá z prostoru na křídový papír (napadl mě i "recyklovaný", ale ten to nebude, ten ne.)

Mám pocit, že citelný konflikt přichází až s poslední strofou. Do té doby, i přes použité motivy bolesti, smrti, vášně, stárnutí apod., čtu spíše bezproblémovou ódu. Nic proti tomu. Jednotlivé metaforické obrazy jsou vynalézavé a přesné, jak je ti to vlastní, a zaujaly mě. -

Ale, jako by všechno bylo jasné. Než přijde závěr. - je možné vystavět napětí v básni na této jedné antitezi? Mělo v ní být více konfliktu? - Asi ne, asi to měla být více óda než litanie, říkám si. Pěkná ovšem je, to ano. :)

…

nahoře na půdě
je horko z tajemství

náhle máš odvahu
že tě až napadne zabydlet matraci
s propadlou pravou tváří
protože
nahoře na půdě
vydechne z tebe touha
sirotčím strachem

to jenom dole
čekají s večeří

Tvá slova
už byla cítit popelem
čistou hlavou zítřejšího

blýskavice tvých duhovek
kutálejí se mi
nocí

v zelených elipsách

NATASHA: slyšel jsem kdysi, že sprinteři na sto metrů běží většinu trati na kyslíkový dluh, protože se nestíhají nadechnout než párkrát – mám pocit, že jsem se nenadechl ani jednou; mám pocit, že ještě nedýchám…
jsou v tom textu možná hluchá místa, která čtenář nemá šanci rozečíst nebo si přivlastnit, ale tentokrát to, myslím, nevadí, protože ta síla, ta síla!

Můj milý


I.
Můj milý svítá
kolem čtvrté ranní.
Nediví se, když ptáci ještě spí.
Nad horami
bere líčidla, kterými mi vyhlazuje čelo,
vrásku za vráskou.

II.
Můj milý se obléká
ke mně otočený zády.
Nenechá mne očima líbat svoje pohlaví.
A přece se v duchu
pohybuje ve mně,
zamyšlený
mezi steny.

III.
Můj milý snídá plátky růží.
Přebytečné vkládá do knih, než je odloží.
Jednoho dne objevím
ty schrány času,
prodlouží mi bytí, pokud budu chtít.

IV.
Můj milý vděčí peklu za mnohé.
Záda má pokrytá jizvami,
to proto, že se na hraně každé
noci a dne,
noci a dne,
setkáváme v trápení.

V.
Můj milý se nebojí vlků.
Líhá s nimi v pelechu ze starých novin,
nevnímá
vábení mého hlasu,
když nedělní přílohy cupuje si
pod oblinu břicha.

VI.
Můj milý mluví ve šlehnutích ohně,
přesto pod chodidly nepálí.
Jen aby se lépe nesl,
zanechá po třetím kroku spáleninu
právě vprostřed klenby.

VII.
Můj milý umí vyjednávat se smrtí.
A ona ho přece neopouští.
V noci, v bezvědomí,
sedá mu
mezi očima.

VIII.
Můj milý má u mne dluh.
Sekyru zaseknutou
v páteři,
a tudy ze mne uniká,
se sluncem,
nedochvilný jako podzim,
jako poslední vydechuté září.