HRON: Nene, to jsme si nerozuměli. Samotný vznik textu je zcela na autorovi. Tzv. psaní proudem nebo automatický text je naprosto možná metoda psaní.
Ale jde o to, že není dobré výsledek úplně bez přemýšlení okamžitě uveřejnit.
I automatický text podléhá korektuře nebo autorské úpravě - což vychází mimo jiné i z toho, že málokdy opravdu vědomí natolik uvolníme, takže text je stejně semi-automatický. Něco jím obvykle chceš dokázat. A nad tím už přemýšlet můžeš/máš. Není to moc dlouhé? Není to opakování jedné myšlenky třikrát? Nerozplizlo se to kdesi vprostřed?
Škrtání je moc dobrá věc.

No a pak existují určité konvence, které jsou tu například i proto, aby se text snáze četl. Ignorování gramatiky, interpunkce apod. jednoduše nepomáhá. Pokud jsi dyslektik, určitě Ti může pomoci kamarád apod.

Hodně lidí v tomhle klubu poezii skutečně miluje. A přitom nejsme všichni zastánci jedné poetiky. Ale jsme zastánci autorské práce. Zkrátka mělo by Ti na tom záležet.

HRON: Je zvláštní, že toto většinou nikoho nenapadne, pokud se jedná o jiný druh umění, třeba malířství, kde je řemeslná zručnost, nezbytná k jeho vytvoření, na první pohled zřejmá. A i když i tady máme samozřejmě své Knížáky, mazaniny malých dětí, které tvoří zcela spontánně, si schovávají jen jejich rodiče. Jenom v literatuře mají lidé, zdá se, nějak tendenci stále zapomínat, že to, co z člověka přirozeně vychází, jsou obvykle jen sračky.

Byla pro Tebe tato odpověď užitečná?

FIN:škoda, že ti nerozumím.....
NATASHA: nijak mě ostrá kritika neodradila, samozřejmě sem už další kousky házet jen tak nebudu, a zkusím se tedy zamyslet, ikdyž mám pak posit, že mě to bude svazovat a nepůjde to ze mě.Jen pro jistotu se ptám na verších je nutno tedy přemýšlet nikoli nechat je rodit samovolně v hlavě a jen to co vyjde zaznamenat.....?

MAEROR: Poslední dva verše - výborné.

Hmm, vrátím se.

HRON: Působí to tak, že Ti nezáleží na tom, co z Tebe leze.
Takže co v tom je? Pustíš mozek na procházku a jde Ti o proces, ne o výsledek? Pak ale nepotřebuješ čtenáře.

HRON: a když tě to baví, smím se zeptat, proč píšeš a przníš jazyk jako prase a nenaučíš se jej pořádně? víš, doufám, že dokud pořádně neovládneš jazyk, abys bez přemýšlení psal(a) správně, bude to stát za starou bačkoru, že ano?

BUCHVI: právě vůbec, rýmy používám v div. improvizacích tzn, že nad tím člověk nemá čas přemýšlet ale střílí je rovnou z patra, takže to nejsou přílišně hodnotná slova, ale v hlavě se rodí.To proč jsem píšu je fakt, že mě to baví, konstruktivní kritika, která mi dává je fajn,kdyby to bylo jen poslání k šípku pak by mě to odradilo hned.Takže snad někteří, které to může až pohoršovat přežijí občasné příspěvky...¨Díky

Naše staré hodiny...

HRON: [ AUTORSKÁ POEZIE * ]

HRON: Tohle by mohlo tak krásně plynout, pěkně se číst, člověk by se mohl vcítit... ale nestane se. Proč?
1. věřím - mířím, systému - meristému, nás - nás: rýmy v jinak volném verši většinou působí jako pěst na oko, a takhle nepovedené rýmy zvlášť; "neb bohatá" (což krom toho, že se to špatně i čte, natož vyslovuje (jsem zvyklý číst si poezii polohlasem nebo aspoň vnitřním hlasem) úplně ruší jakýkoliv náběh rytmu...)
2. meristém? WTF? fraktálnost? proč? proč tahle dvě divná slova v jinak docela obyčejné řeči?

...a takové drobnosti jako "navzdory rozpaků[m]" a chyby v interpunkci (první sloka, kde chybí, vs druhá půlka za "ano", kde je úplně pravidelná - jak jsem říkal nedávno, buď používám interpunkci všude, nebo vůbec) to jenom podtrhují.

Myslím to dobře, tak snad nebudeš další zhrzený poeta tady. S menší či větší troškou snahy by to opravdu mohlo být dobré dílko.

RASIE

Navzdory rozpaků všech já věřím
mám pocit účelnosti já vím kam mířím

mám jiskru v oku a tkaničku umazanou od bláta
Nejsem chudá neb bohatá

Přemýšlím, hlavu si lámu…
Proč?

k ránu se pak zdají sny
mám v nich jen lásku v plánu


ano, stále nejsem součástí systému
tvoříc se v meristému
konečně já vidím tu fraktálnost kolem nás
jak je nekonečně krásnou paní bytí všude kolem nás

Ty spíš a já říkám miluji Tě, chci umřít šťastnou a člověk s Tebou pak opravdu chce říci s Faustem:

vteřino jsi tak krásnou přetrvej věky!

Dopíjím víno a nalévám černočerný šálek čaje
Jsem zpět v tomto světě, stojím pevně na nohou a cítím že jsem lučním mákem
kymácím se ve větru
pomalu se loučím s létem

MOMENT: nejen zde na mě krajinná líčení s přítomností člověka působí kouzelně a s dávkou nadpřirozena (nebo je to naopak to unikavé přirozeno, které se při zautomatizovaném každodenním vnímání ztrácí?). -

občas ale do toho spadne místo, které jakoby přišlo odjinud, jako náplast, kdy obraz nepříjemně zfádní a rozpačitě se rozhlíží (zde: kde trať dává naději k městu, nebo Nelituj. // Vystrojíme hody. -

Avšak pozorovací a vyjadřovací cit stojí za pozornost. (na jiném místě se mě dotklo: K prachově zeleným borovicím okolo rozpálených pískovišť, Sanssouci i báseň začínající Po-běžných loukách. Ony balancují na hraně mezi magickým a profánním, stačil by snad kousek a stalo by se z nich po x-té opakované líčení. Ale vede jimi žíla, která dává něco navíc.

MOMENT: Mě také tvé texty zaujaly, tahle báseň speciálně. Až mě zamarazilo... Jen by jí podle mého prospělo výrazné zkrácení posledního verše a trochu mě ruší to "plevelné".



(Jinak hledím, že jsem včíra přišla o uoplné theatrum mundi, zbyly tu žel jen fragmenty. Ach.)

POJĎ ZPÁTKY K SOBĚ

Pojď zpátky k sobě

K prachově zeleným borovicím okolo rozpálených pískovišť
kde barevné kostičky kropí měkká voda
k nábytku kapesnímu
a k vůni rozlehlých koberců

chtíči otců
ještě bez tebe
a k matce
hledíc na tě tak sladce