Hmm, vrátím se.

HRON: Působí to tak, že Ti nezáleží na tom, co z Tebe leze.
Takže co v tom je? Pustíš mozek na procházku a jde Ti o proces, ne o výsledek? Pak ale nepotřebuješ čtenáře.

HRON: a když tě to baví, smím se zeptat, proč píšeš a przníš jazyk jako prase a nenaučíš se jej pořádně? víš, doufám, že dokud pořádně neovládneš jazyk, abys bez přemýšlení psal(a) správně, bude to stát za starou bačkoru, že ano?

BUCHVI: právě vůbec, rýmy používám v div. improvizacích tzn, že nad tím člověk nemá čas přemýšlet ale střílí je rovnou z patra, takže to nejsou přílišně hodnotná slova, ale v hlavě se rodí.To proč jsem píšu je fakt, že mě to baví, konstruktivní kritika, která mi dává je fajn,kdyby to bylo jen poslání k šípku pak by mě to odradilo hned.Takže snad někteří, které to může až pohoršovat přežijí občasné příspěvky...¨Díky

Naše staré hodiny...

HRON: [ AUTORSKÁ POEZIE * ]

HRON: Tohle by mohlo tak krásně plynout, pěkně se číst, člověk by se mohl vcítit... ale nestane se. Proč?
1. věřím - mířím, systému - meristému, nás - nás: rýmy v jinak volném verši většinou působí jako pěst na oko, a takhle nepovedené rýmy zvlášť; "neb bohatá" (což krom toho, že se to špatně i čte, natož vyslovuje (jsem zvyklý číst si poezii polohlasem nebo aspoň vnitřním hlasem) úplně ruší jakýkoliv náběh rytmu...)
2. meristém? WTF? fraktálnost? proč? proč tahle dvě divná slova v jinak docela obyčejné řeči?

...a takové drobnosti jako "navzdory rozpaků[m]" a chyby v interpunkci (první sloka, kde chybí, vs druhá půlka za "ano", kde je úplně pravidelná - jak jsem říkal nedávno, buď používám interpunkci všude, nebo vůbec) to jenom podtrhují.

Myslím to dobře, tak snad nebudeš další zhrzený poeta tady. S menší či větší troškou snahy by to opravdu mohlo být dobré dílko.

RASIE

Navzdory rozpaků všech já věřím
mám pocit účelnosti já vím kam mířím

mám jiskru v oku a tkaničku umazanou od bláta
Nejsem chudá neb bohatá

Přemýšlím, hlavu si lámu…
Proč?

k ránu se pak zdají sny
mám v nich jen lásku v plánu


ano, stále nejsem součástí systému
tvoříc se v meristému
konečně já vidím tu fraktálnost kolem nás
jak je nekonečně krásnou paní bytí všude kolem nás

Ty spíš a já říkám miluji Tě, chci umřít šťastnou a člověk s Tebou pak opravdu chce říci s Faustem:

vteřino jsi tak krásnou přetrvej věky!

Dopíjím víno a nalévám černočerný šálek čaje
Jsem zpět v tomto světě, stojím pevně na nohou a cítím že jsem lučním mákem
kymácím se ve větru
pomalu se loučím s létem

MOMENT: nejen zde na mě krajinná líčení s přítomností člověka působí kouzelně a s dávkou nadpřirozena (nebo je to naopak to unikavé přirozeno, které se při zautomatizovaném každodenním vnímání ztrácí?). -

občas ale do toho spadne místo, které jakoby přišlo odjinud, jako náplast, kdy obraz nepříjemně zfádní a rozpačitě se rozhlíží (zde: kde trať dává naději k městu, nebo Nelituj. // Vystrojíme hody. -

Avšak pozorovací a vyjadřovací cit stojí za pozornost. (na jiném místě se mě dotklo: K prachově zeleným borovicím okolo rozpálených pískovišť, Sanssouci i báseň začínající Po-běžných loukách. Ony balancují na hraně mezi magickým a profánním, stačil by snad kousek a stalo by se z nich po x-té opakované líčení. Ale vede jimi žíla, která dává něco navíc.

MOMENT: Mě také tvé texty zaujaly, tahle báseň speciálně. Až mě zamarazilo... Jen by jí podle mého prospělo výrazné zkrácení posledního verše a trochu mě ruší to "plevelné".



(Jinak hledím, že jsem včíra přišla o uoplné theatrum mundi, zbyly tu žel jen fragmenty. Ach.)

POJĎ ZPÁTKY K SOBĚ

Pojď zpátky k sobě

K prachově zeleným borovicím okolo rozpálených pískovišť
kde barevné kostičky kropí měkká voda
k nábytku kapesnímu
a k vůni rozlehlých koberců

chtíči otců
ještě bez tebe
a k matce
hledíc na tě tak sladce

TOMASZ: Modří-ostří? Ne-e.

MOMENT: Myslím, že bys sem mohl těch textů klidně dát víc za sebou. Ono by se to líp ochutnalo. Já už si to dávám dohromady s tou "od sousedů", ale možná i ostatní by to zajímalo.

Asi bych na tuto měla reakci podobnou své reakci předchozí. Líbí se mi tempo a vůbec, způsob, kterým se díváš.

Tedy: slibná krajinomalba, ale ještě kousek, kousek. Jen malý. Doostření; možná říznutí - ve druhé strofě jsem se začala loudat, což já ráda dělám, ale tu jsem se maličko nudila, konkrétně u třetího verše; klidně bych ho přeskočila.