RASIE

Navzdory rozpaků všech já věřím
mám pocit účelnosti já vím kam mířím

mám jiskru v oku a tkaničku umazanou od bláta
Nejsem chudá neb bohatá

Přemýšlím, hlavu si lámu…
Proč?

k ránu se pak zdají sny
mám v nich jen lásku v plánu


ano, stále nejsem součástí systému
tvoříc se v meristému
konečně já vidím tu fraktálnost kolem nás
jak je nekonečně krásnou paní bytí všude kolem nás

Ty spíš a já říkám miluji Tě, chci umřít šťastnou a člověk s Tebou pak opravdu chce říci s Faustem:

vteřino jsi tak krásnou přetrvej věky!

Dopíjím víno a nalévám černočerný šálek čaje
Jsem zpět v tomto světě, stojím pevně na nohou a cítím že jsem lučním mákem
kymácím se ve větru
pomalu se loučím s létem

MOMENT: nejen zde na mě krajinná líčení s přítomností člověka působí kouzelně a s dávkou nadpřirozena (nebo je to naopak to unikavé přirozeno, které se při zautomatizovaném každodenním vnímání ztrácí?). -

občas ale do toho spadne místo, které jakoby přišlo odjinud, jako náplast, kdy obraz nepříjemně zfádní a rozpačitě se rozhlíží (zde: kde trať dává naději k městu, nebo Nelituj. // Vystrojíme hody. -

Avšak pozorovací a vyjadřovací cit stojí za pozornost. (na jiném místě se mě dotklo: K prachově zeleným borovicím okolo rozpálených pískovišť, Sanssouci i báseň začínající Po-běžných loukách. Ony balancují na hraně mezi magickým a profánním, stačil by snad kousek a stalo by se z nich po x-té opakované líčení. Ale vede jimi žíla, která dává něco navíc.

MOMENT: Mě také tvé texty zaujaly, tahle báseň speciálně. Až mě zamarazilo... Jen by jí podle mého prospělo výrazné zkrácení posledního verše a trochu mě ruší to "plevelné".



(Jinak hledím, že jsem včíra přišla o uoplné theatrum mundi, zbyly tu žel jen fragmenty. Ach.)

POJĎ ZPÁTKY K SOBĚ

Pojď zpátky k sobě

K prachově zeleným borovicím okolo rozpálených pískovišť
kde barevné kostičky kropí měkká voda
k nábytku kapesnímu
a k vůni rozlehlých koberců

chtíči otců
ještě bez tebe
a k matce
hledíc na tě tak sladce

TOMASZ: Modří-ostří? Ne-e.

MOMENT: Myslím, že bys sem mohl těch textů klidně dát víc za sebou. Ono by se to líp ochutnalo. Já už si to dávám dohromady s tou "od sousedů", ale možná i ostatní by to zajímalo.

Asi bych na tuto měla reakci podobnou své reakci předchozí. Líbí se mi tempo a vůbec, způsob, kterým se díváš.

Tedy: slibná krajinomalba, ale ještě kousek, kousek. Jen malý. Doostření; možná říznutí - ve druhé strofě jsem se začala loudat, což já ráda dělám, ale tu jsem se maličko nudila, konkrétně u třetího verše; klidně bych ho přeskočila.

TOMASZ: to je kruté :-)

CALIGULA: Jestli jsi mi chtěl dát Petroniovskou radu, drahý adoptivní bratranče, mohls klidně napsat rovnou: A dobře ti radím, císaři, nepiš! A hlavně: nezpívej! ;)

CALIGULA: v celém "našem sporu" je vlastně jeden velice zábavný paradox: zrovna mně osobně silné a vulgární věci v poezii nevaděj. protože jsem balvan. sám jsem jich užil a svým určitým způsobem je leckdy považuji za užitečný nástroj. takže ze všech lidí teoreticky já bych zde měl mít pro takové věci zrovna pochopení (ne jediný, ale měl). nicméně v tebou prezentovaném případě nemám. tereza? železnej vibrátor? a poštěváček karbanátek? bleh. jasně, svou kvalitu to nakonec má, všechno ji totiž má - jde jen o to jakou. v tomto případě by mně muselo bejt 15 a musel bych za vrchol světa považovat masturbaci za sídlištní betonovou zídkou při čumění na kozy sousedky novákový v 1. patře, protože si zas zapomněla stáhnout žaluzie. což nepovažuji. ještě jednou to zkusím... "tereza má svátek / a poštěvák jak karbanátek..." ne, nic, sorry. jdu radši čumět na novákovou.

Pro odlehčení jednu z folkového kotlíku:

UNAVENÁ
si tráva lehá
ve vzduchu cítit
peřinu sněhu

na horách zima
v zákrytu za sluncem
chystá se proříznout
poslední modří

v noci si na mně
brousila ostří

CALIGULA: fuj spina, mazu se a uprimne lituju, ze sem v mirnym afektu z tvy "nekonformnosti" (cti demence) neco napsal, zas to tu budu chvili jen cist a bavit se - osobne ale doufam, ze to nebude dycky zabava takhle absurdni, jakkoliv cas od casu zjevy tobe podobny dokazou zpestrit diskuzi...

Do teďka jsem si myslel, že blba poznám na sto honů, ale Caligula mi otevřel oči. Pod tíhou toho rozlousknutí se ptám: Nerozpustíme to tu, vy kavárenští povaleči? ;)

CALIGULA: Si hustokrutoprisnak!