NIRA:

Román – motiv z Rimbauda

I

Tůrudulduhůjojkožná, kratakrambabírově lakoštěloučná
růže, skorakladnulgující v oužošemtěnné církykrnoílce,
sežtorgnordafácky vežoplodnoužena v lahnarokolortobroučné
sepnitlošpalácky churundupundné trchrbrabnrtořílničce
jedu nad karbaklaláčníkem, vůlkuňourným litintilkem
a molablandárným drokakolohňoučnem; o kěštělenském
mudukřuža halandárnově dupujpujupjujkovala jako
enžožlokroubný nehašušťalintírník při zokorublačné
náhnarolokloudnici, jejíž sakarpadelníci i sohoroučníci
vůle jsou pohorokrabalbýdlováni s takažňalečným
želežožárkem do krkolomné bitvy a území, vroucí
zemské nádavky, enormně vcítěné a dyčniltonežné
klobokokloboukdoluzačnělky kaštapíračibytílnoráka.

II

Lolonólňujsoučný, lohorkolodlodojně lokalalohňujný
adartamnarník při rohozlosklábnějské zokakokajnokoksce
moskurontěloviv lujuhňudňujněsce vědomí kamenné
obličeje do varahnavkournění o lačnatabřidližské
i lokájedlojůdločné sištimnišlimnosti, jejichž vozataj
a mrkvička řohupaříhahladkováni i caldobohrovnováni
i čištutičkováni zhlodaným svědomím osiva, né dítě,
mysleli si o můlantordobírkách želeněntěblódra
menentetrebruchské lohortordravnírnost a bludné
kdovícosti; halatkonouroval u popravy živého kazu;
byv tokantordelezcem jezu nad zkroušeným klubkem
smutku a koštodladňákem a molortobníkem a rožcem
a doporkolinským i zhrzeným pohledem skleslosti.

III

Achychouvej, děhrohřeholojný, cacecištidlinčovňoloučně
koromombroudnatý dohuhlahalahůglačník a lohorkormoucený
byvintištutlípník se rokušturdudrováni a dolumburdováni
dodododlodobrekupláčepláčachaslzytekoucíproudemkapalibyvozemným
vakaladrándem šalamouna k péšťalantlábinské řehlavňáčnici;
míre a svobodo, lapandorboutovali čabačkačančačulundrnný
alanakrántelením karablamblndíka o holubičku hubičky
v montoromtomolomtodlozném zohloklontarastu kuše, jemuž
zaklapiklepalaklápka bárky, rány nováčka i strašpytla
a amoru, v pošklemklandeklendském pudu z děčněklehněvu
níčila u zdobené i hubené urny, kam svatletlatlečněnec
uhranul Oklahomu, ženinu i lupičovu ulici vnitř
nezapomenutelné hranici nad dušemi nepokryteckého lidu.

IV

Petěnéčtyřařilinidilný a kaťaštalňoučný vozataj
rakočtornohronolondován cešeclilnošečnem i televizorem
s ekehenekeledřemským, svopurodlovským i mořuškolnoučným
pětěnéčtyřijsoucnočnům řádu tygra, erbu, lůna matky
a jogurtu, jejichž sodordokňolská samošturdublátnička
tetelí se v jeteli a šamňošamanobylinkolosňurbíkuje
ťapkama s truhlou němoty i železné opony, váltodoksní
sytosti; sokronotójemlunžuklusniv táplatálnoloučným
lalandaleternalandem, košonkološouškoštěním dospělosti
s topůrkem jalové i zdravé plodnosti, jejíž nedoplnění
do počtu dnes již nikoho netrápí; ahorosklodníkoval
lokostotyčtyřijsoutřimílnými a skaramakamarádililnými
jíly žluči, nesouhololalajáčtvrtýlněný žíštacopodržímnelkou.

Již rozbřeská

Máčí si nohy větrem. V kaši uvízla bílá svíce
kadeřavých slzí. Vyzní sametem v proschlém jaru,
jehož souhvězdím si kachna v krmelci mává.
Má nohy větrem provoněné a úsměv květin lučních.

V trysku ukolébalo se stéblo vod, oddívajících se
vlnami pozpěvujících si smíšků. I ty dlouhé zasnění
rozletíš se do korun olší, kde svižně mýtí se stíny
tísní. I ty vnadný spáde liknavých odlesků setřeš

Marnost z povrchu ledních odštěpků. Necháváš
směť krásna tvořit tvé zelenkavé oči dokořán.
Oheň a víra. Lup, bum a prásk! Slabiky daly slovo
a vroucnost namočila si zuby jehnědami světla.

Pro tvou ozvláštněnou skvrnku na kamínku nemám
než oslavu papouškovu, jenž v hádankách se ukryl.
Dlouze, předlouze vrhal stíny na krásu, jež ve světě
čpěla. Bum, prásk! Plachost je dar, vítr ji však

Odnesl k vůni úrodné půdy. V koutku půstu vrhá
srdečné pohledy, trousící se nitrem, rozpálenou bouří
emocí a smrští polévky, uklohněné z vody a páru přemrzlých
hlíz. Prásk! toť květiny jsou, jež tě nasytí, do varu

Postrčí a tvé nitro zkřehne jak šlépěj na slunci,
jak šelest tygrů o půlnoci, jak lup, bum a prásk. Nemám
než svět pod nohami, vítr okolo hlavy, mech, v němž
svit je vlahý. Bum prásk! Skvělé jsou víry v srdce.

NIRA: Protože je umění to co je, měl by ho člověk na sebe nechat působit, ale nekritizovat ho. Některé věci co se líbí mě a beru je jako výborné někoho druhého nechávají naprosto chladným. Ale mohli bychom měřit jeho kvalitu množstvím lidí, které přitahuje a dobře na ně působí. :)