Noc Kampy
Noc Kampy je taková:
voní. Je lačná.
Pod okny rachtá uplynulý rok,
noc Kampy je střízlivá,
ovšem v ruce drží sklenku,
dva v duchu už nazí přecházejí Most milenců,
otřesné zámky a kolo na efekt,
ostatně všechno je tu na efekt, i já,
jen noc Kampy je pravdivá,
protože bolest
jako skoba vražená do boku platanu
hrozí mízou.
Tady nikdy nevřískají kočky, tady
se veškerý hluk musí zrodit v plicích.
Nejdřív saxofon, pak klavír.
Ani jedno neladí s nocí Kampy
přisátou mi k prsu, jež se teprv nalévá,
dopravní značky vyhrazují místo
před francouzskou ambasádou,
to místo uhlazené vášně
přerušují jenom spreje u Zdi,
a noc Kampy, ta bestie zrozená ke zradě
roztahuje nohy
před prvním taxíkem.
Šest opilých samců pokouší
národní píseň,
a smích, už zase ten smích,
připomene život, který jsem kdysi minula
bez povšimnutí.
Noc Kampy projíždí kolem
v autě se silným motorem,
z okénka vyhazuje rady,
protože vše lze dnes koupit
na gaskoňském trhu.
Vytrhané vlasy visí jako klobásy
a už po nich šplhají psi
k velké radosti noci Kampy,
která se těší ze všech konfliktů.
Jen jedno může zastavit noc Kampy,
a její výstřelky, ty chvatně
otevřené láhve zapomnění,
všechny ty segwaye, jež se vymykají
kontrole,
a její jazyky vsunuté v tajných chodbách:
úbytek tmy
pod talířem svítání,
tenké dlouhé nudle
vypraného času.